Mladá dívka se schovala na břehu řeky. Ze svého úkrytu pečlivě sleduje jedno místo v rákosí. Stojí bez hnutí a napětím téměř nedýchá. Čas ubíhá, proud řeky Nil pomalu plyne. Dívka stále čeká a nevšímá si ani hmyzu, který kolem ní hlasitě bzučí. Na místě, kam se upřeně dívá, je košík a v něm je schovaný její bratříček. Když přemýšlí o tom, že je tam úplně sám a bezmocný, je z toho nešťastná. Ale ví, že kdyby se její rodiče rozhodli jinak, to malé miminko by nemělo šanci tohle strašné období přežít.

 Ta dívka projevila opravdu velkou odvahu. A i když byla ještě dítě, v jejím srdci začala klíčit další krásná vlastnost – víra v Boha. To bylo vidět nejen v tu chvíli, ale také po zbytek jejího života. Díky tomu, že měla silnou víru, o mnoho desítek let později zažila jedno z nejúžasnějších období v dějinách svého lidu. A ta samá vlastnost jí zase pomohla, když udělala velmi závažnou chybu. O kom je toto vyprávění? A co se můžeme naučit z jejího příkladu víry?

 Když v Bibli čteme vyprávění o tomto děvčátku, nedozvíme se její jméno. Není ale pochyb o tom, že to byla Miriam, nejstarší dcera Amrama a Jokebed, hebrejských otroků, kteří žili v Egyptě. (4. Mojžíšova 26:59) Kolik tehdy Miriam bylo let, přesně nevíme, ale zřejmě jí bylo méně než deset. Měla dva mladší sourozence – Árona, kterému byly v té době asi tři roky, a malého bratříčka, který měl později dostat jméno Mojžíš.

 Miriam vyrůstala v náročné době. Egypťané vnímali Hebrejce jako hrozbu, a tak si je zotročili a utlačovali je. I přes hrozné podmínky ale Hebrejců stále přibývalo. Egypťané proto zvolili ještě brutálnější způsob zacházení. Faraon přikázal dvěma porodním bábám, které se jmenovaly Šifra a Pua, aby všechny hebrejské chlapce, kteří se narodí, ihned zabily. Ale ony faraona neposlechly. O víře těchto žen Miriam určitě slyšela. (2. Mojžíšova 1:8–22)

 Miriam také viděla, jak silnou víru mají její rodiče. Když se Amramovi a Jokebed narodilo třetí dítě, první tři měsíce ho skrývali. Nedovolili, aby je chorobný strach z králova příkazu donutil zbavit se svého děťátka. (Hebrejcům 11:23) Schovávat malé dítě ale není vůbec lehké, a tak rodiče brzy čekalo těžké rozhodnutí. Jokebed musela dítě schovat na místo, kde by ho někdo mohl najít, postaral by se o něj a ochránil ho. Představte si, jak úpěnlivě se musela modlit, když vyráběla košík z rákosu a natírala ho živicí a smolou, aby byl vodotěsný. S jakými pocity asi Jokebed nechala své milované děťátko u Nilu? Určitě to byla ona, kdo poprosil Miriam, aby se postavila opodál a pozorovala, co se bude dít. (2. Mojžíšova 2:1–4)

 A tak Miriam dál čekala. Vtom najednou uviděla, že se někdo blíží. Byla to skupina žen. Nebyly to ale obyčejné Egypťanky. K řece se přišla vykoupat faraonova dcera, samotná princezna, a její služebné. Představte si, jak se asi Miriam cítila. Musela být zoufalá! Faraonova dcera si pravděpodobně nedovolí neuposlechnout králův příkaz. Nebude asi chtít pomoct nějakému hebrejskému děťátku. Miriam se v tu chvíli určitě úpěnlivě modlila.

 Faraonova dcera si košíku v rákosí hned všimla a poslala pro něj jednu ze svých služebných. V Bibli se potom o princezně píše: „Když ho otevřela, uviděla plačícího chlapečka.“ Okamžitě pochopila, o co tu jde. To děťátko sem musela schovat nějaká hebrejská maminka, když se mu snažila zachránit život. Faraonově dceři bylo toho krásného děťátka líto. (2. Mojžíšova 2:5, 6) Z výrazu jejího obličeje bylo vidět, že chce dítěti pomoct. Když to Miriam viděla, došlo jí, že právě na tuto chvíli celou dobu čekala. Teď mohla ukázat, jak moc Jehovovi důvěřuje. Sebrala všechnu odvahu, opustila svůj úkryt v rákosí a přiblížila se k princezně a jejím služebným.

 Těžko si dnes dokážeme domyslet, co všechno se mohlo stát s mladou hebrejskou otrokyní kvůli tomu, že si dovolila promluvit na někoho z královské rodiny. I přesto se Miriam princezny zeptala: „Mám jít a zavolat kojnou z Hebrejek, aby ti dítě kojila?“ To byla velmi chytrá otázka. Faraonova dcera věděla, že miminko sama kojit nemůže. Možná ji také napadlo, že nebude tak nápadné, když bude dítě odkojeno u svého lidu. Později si ho vezme k sobě, vychová ho jako svého adoptivního syna a poskytne mu vzdělání. Miriam musela být štěstím bez sebe, když od princezny uslyšela to jedno jediné slovo: „Jdi!“ (2. Mojžíšova 2:7, 8)

 Miriam hned běžela domů, aby znepokojeným rodičům všechno pověděla. Představte si, jak nedočkavostí komolí slova, když se snaží mamince říct tu dobrou zprávu! Jokebed určitě poznala, že to byl Jehova, kdo jim pomohl, a tak se spolu s Miriam vrátila k faraonově dceři. Jak se asi musela snažit, aby na ní nebylo vidět to velké nadšení a úleva, když jí princezna přikázala: „Vezmi to dítě k sobě, koj ho a já ti budu platit.“ (2. Mojžíšova 2:9)

 Ten den se toho Miriam o Jehovovi hodně naučila. Poznala, že se o své služebníky zajímá a reaguje na jejich modlitby. Také zjistila, že odvahu a víru můžou projevit nejen dospělí, ale i děti. Jehova vyslýchá modlitby všech svých věrných služebníků. (Žalm 65:2) V dnešní náročné době si tuto důležitou myšlenku musí zapamatovat každý z nás.

 Jokebed o miminko s láskou pečovala. Nejspíš si dokážete představit, jak moc Miriam přilnula ke svému malému bratříčkovi, kterého pomohla zachránit. Možná mu pomáhala učit se mluvit. Jak asi byla nadšená, když poprvé řekl jméno svého Boha, Jehova! Když chlapec povyrostl, přišel čas, aby ho maminka odvedla do královského paláce. (2. Mojžíšova 2:10) Takové odloučení muselo být pro celou rodinu moc těžké. Miriam si určitě říkala, jaký asi bude její bratr, kterého faraonova dcera pojmenovala Mojžíš, až jednou vyroste. Bude i dál mít rád Jehovu, když bude vychován v egyptském královském paláci?

 Čas plynul a Miriam začala dostávat odpovědi na své otázky. Slyšela, že její mladší bratr chce radši uctívat Jehovu, než si užívat přepych na královském dvoře. Musela být na Mojžíše patřičně hrdá. Když bylo Mojžíšovi 40 let, zastal se svého lidu. Nevybral si ale ani dobrý způsob, ani správnou dobu. Zabil Egypťana, který ubližoval jednomu z hebrejských otroků. Mojžíš věděl, že ho za jeho skutek čeká smrt, a tak z Egypta utekl. (2. Mojžíšova 2:11–15; Skutky 7:23–29; Hebrejcům 11:24–26)

 V průběhu dalších 40 let o Mojžíšovi Miriam nejspíš neslyšela. V té době žil daleko v Midianu a staral se o ovce. (2. Mojžíšova 3:1; Skutky 7:29, 30) Roky plynuly a Miriam viděla, že se Hebrejcům daří čím dál hůř.

 Když Bůh poslal Mojžíše, aby vyvedl hebrejský lid z Egypta, bylo Miriam už přes 80 let. Mojžíš a Áron, který sloužil jako jeho mluvčí, potom vešli k faraonovi a požádali ho, aby nechal Boží lid z Egypta odejít. Potom co faraon jejich prosbě odmítl vyhovět, se k němu ještě několikrát vrátili. Po celou tu dobu pro ně byla jejich starší sestra Miriam určitě velkou oporou. Jehova poslal na Egypťany celkem deset ran, aby je varoval. Až po desáté ráně, kdy zemřeli všichni prvorození Egypťané, Izraelité v čele s Mojžíšem nakonec přece jen z Egypta vyšli. I tehdy Miriam svému lidu neúnavně pomáhala. (2. Mojžíšova 4:14–16, 27–31; 7:1–12:51)

 Později, když se Izraelité ocitli v pasti mezi Rudým mořem z jedné strany a Egypťany z druhé, Miriam viděla, jak se její bratr Mojžíš postavil směrem k moři a vztáhl k němu svou hůl. A vody se rozestoupily! Když potom Mojžíš vedl lid po suchém dně, Miriam určitě k Jehovovi pocítila takovou důvěru jako nikdy předtím. Sloužila Bohu, který dokáže zdánlivě nemožné a splní každý svůj slib. (2. Mojžíšova 14:1–31)

 Když všechen lid přešel bezpečně na druhý břeh, moře se vrátilo na své místo a zaplavilo faraona a jeho armádu. Miriam na vlastní oči viděla, že Jehova je daleko silnější než jakákoli lidská armáda. Izraelité plní dojmů začali Jehovovi zpívat píseň. Miriam a ženy, které ve zpěvu vedla, se k nim přidaly a zpívaly: „Zpívejte Jehovovi, protože se velmi proslavil. Koně a jezdce vrhl do moře.“ (2. Mojžíšova 15:20, 21; Žalm 136:15)

 Tento okamžik se Miriam musel navěky vrýt do paměti. V této části příběhu Bible mluví o Miriam jako o prorokyni. Je to vůbec první žena, která tak byla označena. Miriam patřila mezi těch několik málo žen, které měly možnost sloužit Jehovovi tímto způsobem. (Soudci 4:4; 2. Královská 22:14; Izajáš 8:3; Lukáš 2:36)

 Z tohoto biblického úryvku je vidět, že Jehova nás rád odmění, když vidí, že jsme pokorní, trpěliví a opravdu si přejeme líbit se mu. Všichni bez ohledu na věk či pohlaví můžeme Jehovovi ukázat, že mu plně důvěřujeme. Jehova si naší důvěry moc váží, nikdy na ni nezapomene a rád nás za ni odmění. (Hebrejcům 6:10; 11:6) V tom všem nám Miriam dala skvělý příklad.

 Když dostaneme nějaký speciální úkol nebo se ve společnosti staneme „někým“, může to být příjemné. Má to ale i svá úskalí. V izraelském národu, který byl osvobozený z otroctví, měla Miriam postavení jedné z nejvýznamnějších žen. Změnilo ji to nějak? Začala být pyšná nebo ctižádostivá? (Přísloví 16:18) Bohužel, na nějakou dobu ano.

 Několik měsíců potom, co Izraelité vyšli z Egypta, zavítala do tábora skupina lidí cestujících zdaleka. Byli to Mojžíšovi příbuzní – jeho manželka Cippora, se kterou se oženil před 40 lety v době, kdy žil v Midianu, jeho dva synové a tchán Jetro. Před nějakou dobou Cippora s dětmi odešla do Midianu za svými rodiči a nyní se i s otcem vrací zpátky k Mojžíšovi do izraelského tábora. (2. Mojžíšova 18:1–5) Představte si, jak asi Izraelité reagovali na zprávu o jejich příchodu. Určitě byli zvědaví, jakou ženu si vzal za manželku ten, kterého samotný Bůh vybral, aby je vyvedl z Egypta!

 Ze začátku byla možná Miriam také ráda, že přijeli. Ale časem začala mít problém s pýchou. Nejspíš se cítila Cipporou ohrožená a nechtěla ztratit postavení nejvýznamnější ženy, které mezi Izraelity měla. Ať už to bylo jakkoli, začala mít spolu s Áronem negativní poznámky. A jak to tak často bývá, brzy takové řeči přešly v ostrou kritiku. Nejdřív si stěžovali na to, že Cippora nebyla Izraelitka ale Kušitka. a A pak dokonce začali mluvit proti Mojžíšovi a říkali: „Copak Jehova mluví jenom prostřednictvím Mojžíše? Nemluví i skrze nás?“ (4. Mojžíšova 12:1, 2)

 Ze slov Miriam a Árona je vidět, jak ublíženě a zatrpkle se museli cítit. Nelíbilo se jim, jak Jehova Mojžíše používá, protože chtěli mít významnější postavení než on a rozhodovat o dění v táboře. Byli snad nespokojení proto, že Mojžíš zneužíval svoji autoritu nebo se nad lidmi vyvyšoval? Ne. Mojžíš samozřejmě měl svoje chyby, ale ctižádost a pýcha mezi ně nepatřily. Bůh o Mojžíšovi nechal zapsat tato slova: „Mojžíš byl zdaleka nejmírnější ze všech lidí na zemi.“ Miriam a Áron vůbec neměli právo takové věci říkat. Dostali se do nebezpečné situace, protože jak se píše v Bibli: „Jehova to slyšel.“ (4. Mojžíšova 12:2, 3)

 Najednou Jehova zavolal všechny tři sourozence, aby přišli do stanu setkávání. U vchodu do stanu viděli oblačný sloup, který symbolizoval, že je Jehova přítomný. Potom Jehova promluvil. Pokáral Miriam a Árona za to, že kritizují Mojžíše. Znovu jim připomněl, že má s Mojžíšem výjimečný vztah a že mu plně důvěřuje. Jehova se jich pak zeptal: „Jak je tedy možné, že jste se proti mému služebníku Mojžíšovi nebáli mluvit?“ Po takových slovech se Miriam a Áron určitě vyděsili, protože pochopili, že jakýkoli projev neúcty vůči Mojžíšovi vnímá Jehova tak, jako kdyby byl proti němu osobně. (4. Mojžíšova 12:4–8)

 Trest potom ale postihl jen Miriam, protože to byla ona, která přesvědčila svého mladšího bratra, aby spolu s ní kritizoval jejich švagrovou. A za to ji Jehova potrestal tím, že ji postihlo malomocenství. Kvůli této strašné nemoci její kůže „zbělala jako sníh“. Když to Áron uviděl, ihned začal Mojžíše úpěnlivě prosit, aby se k Jehovovi pomodlil o odpuštění. Řekl Mojžíšovi: „To, co jsme udělali, bylo hloupé.“ A tak Mojžíš začal volat k Jehovovi: „Bože, prosím, uzdrav ji! Prosím!“ (4. Mojžíšova 12:9–13) Z reakce obou bratrů je vidět, jak moc měli svoji starší sestru rádi i přes její chyby.

 Jehova byl velmi milosrdný a Miriam uzdravil, protože svého jednání litovala. Také jí ale přikázal, aby strávila sedm dní v karanténě mimo izraelský tábor. To musela být pro Miriam velká lekce pokory – poslechnout a vzdálit se z tábora, když všichni věděli, že byla Jehovou pokáraná. Díky své víře to ale zvládla. Byla si jistá tím, že Jehovovo ukáznění bylo spravedlivé a že ji Bůh pokáral, protože ji miluje. A tak Jehovův příkaz poslechla a strávila sedm dní o samotě, zatímco lid setrvával na místě. Potom Miriam znovu dokázala, že má silnou víru. Pokorně se vrátila zpátky do tábora. (4. Mojžíšova 12:14, 15)

 Koho Jehova miluje, toho ukázňuje. (Hebrejcům 12:5, 6) Jehova měl Miriam moc rád, a proto její pýchu nemohl jen tak přejít. Ukáznění určitě příjemné nebylo, ale rozhodně Miriam pomohlo. Díky tomu, že Jehovovo pokárání pokorně přijala, získala v jeho očích znovu přízeň. Žila téměř do konce putování Izraelitů pustinou. Zemřela v pustině Cin u Kadeše, když jí bylo přibližně 130 let. b (4. Mojžíšova 20:1) O několik století později se jí dostalo velké pocty. Jehova prostřednictvím slov proroka Micheáše svým služebníkům připomněl, jak mu Miriam věrně sloužila: „Vyplatil jsem tě z otroctví. Poslal jsem před tebou Mojžíše, Árona a Miriam.“ (Micheáš 6:4)

 Ze života Miriam se toho můžeme hodně naučit. Například to, že je důležité pomáhat bezbranným a nebát se zastat se toho, co je správné. Přesně to dělala Miriam, když byla ještě dítě. (Jakub 1:27) Chceme se inspirovat jejím příkladem a s radostí učit druhé o Bohu. (Římanům 10:15) I my si musíme dát pozor, abychom nezačali být žárliví a zahořklí. (Přísloví 14:30) A když jsme Jehovou ukázněni, měli bychom být pokorní, jako byla ona. (Hebrejcům 12:5) Takovým způsobem budeme opravdu napodobovat příklad víry, který nám Miriam zanechala.