Z pomalé smrti ke šťastnému životu

VYPRÁVÍ DIAMÁNTI DATSERISOVÁ

‚Můj život má vymezenou délku trvání.‘ Tato myšlenka mi kroužila hlavou, když jsem ležela v nemocniční posteli a do žil mi pomalu kapala transfuze krve. Déle než dvacet let mi říkali, že je to jediný způsob, jak mě mohou udržet při životě — pokud by se to životem vůbec mohlo nazvat.

NARODILA jsem se v roce 1969 ve městě Ierápetra na řeckém ostrově Kréta a brzy potom moji rodiče dostali zlověstnou zprávu. Lékaři jim řekli, že jejich holčička má beta talasémii neboli Cooleyho anémii. Beta-talasémie major je těžká vrozená choroba krve, která nejčastěji postihuje lidi pocházející z Řecka, Itálie, Středního východu, jižní Asie nebo z Afriky.

Lékaři mým rodičům vysvětlili, že při této chorobě nevytvářejí červené krvinky dostatečné množství hemoglobinu, což je bílkovina přenášející kyslík do buněk. V důsledku toho buňky nemají dostatek kyslíku. Tyto červené krvinky jsou v krevním oběhu jen krátkou dobu, protože játra a slezina je zničí a odstraní. Úkolem těchto orgánů je ničit abnormální nebo staré červené krvinky.

Mým rodičům bylo řečeno, že jedinou známou léčbou talasémie jsou pravidelné transfuze krve a odstraňování nahromaděného železa. Lékaři jim však vysvětlili, že léčba transfuzemi vede k tomu, že v srdci a v játrech se stále hromadí železo, což může být smrtelné. Transfuze — léčba, která v prvních deseti letech života pacientů zabrání smrti — se obvykle stává hlavní příčinou otravy železem, jež je později smrtelná. Pacienti s talasémií, kteří dlouhodobě dostávají transfuze, jako jsem byla například já, obvykle umírají před dosažením třiceti let věku na poruchu srdce.

Život s ‚vymezenou délkou trvání‘

Od útlého dětství na mě silně doléhal přízrak smrti. Nelze ani slovy popsat, jak těžké je žít s takovou hroznou vyhlídkou. Neměla jsem žádné plány do budoucnosti a žádnou naději na normální život v dospělosti. Měla jsem pocit, že moje talasémie je jako časovaná bomba, která je připravena vybuchnout.

Rodiče měli obavy o mé zdraví, a proto byli velmi opatrní. Vyrůstala jsem s nekonečným rejstříkem zákazů a dalších pravidel jako „neběhej“, „buď v klidu“ nebo „buď opatrná“.

Maminka, která patřila k řecké pravoslavné církvi, začala být v důsledku mé nemoci mimořádně zbožná. Upřímně hledala pomoc u náboženských ikon. Brala mě do vzdálených klášterů, které byly vyhlášené tím, že tam dochází k uzdravování vírou, a v naději na zlepšení mého stavu mi přinášela různé talismany a amulety. Za takové věci utratila mnoho peněz, avšak bezvýsledně.

Věřila jsem v Boha a milovala jsem ho, i když jsem nevěděla, jak ho uctívat. Když jsem byla zoufalá, se slzami jsem se modlívala: „Bože, jestli opravdu existuješ a miluješ mě, prosím tě, pomoz mi.“

 Zoufalé hledání útěchy

Jak jsem rostla, moje zdraví se rychle zhoršovalo, především kvůli nadbytku železa v krvi. Jako součást léčby jsem používala přístroj, který snižuje obsah železa v krvi. Každý večer jsem si musela zavést jehlu pod kůži na břiše a tak mi mohla celou noc proudit do těla chelátová látka. Každou noc probíhal tentýž trýznivý rituál. Během těchto bezesných nocí jsem si často přála zemřít. Měla jsem pocit, že Bůh moje prosby o pomoc přehlíží.

Když mi bylo šestnáct let, začala jsem se stýkat se skupinou mladých lidí, kteří propadli heavymetalové hudbě. Zoufale jsem hledala útěchu, a tak mi tato hudba oslavující brutalitu, nelidské násilí a satanismus přinesla určitou úlevu. Konec konců všude kolem mě bylo zlo, a tak jsem souhlasila s myšlenkou, že vesmír řídí nějaká vyšší zlá síla. Důsledky drog a satanismu se však začaly zanedlouho projevovat. Mé přátele stále honila policie.

Nekonečné množství transfuzí zanechalo na mém těle své stopy. Z nadměrného množství železa se mi pod očima vytvořily černé kruhy a kůže mi zežloutla. Můj vzhled nevylepšovalo ani oblečení, které jsem nosila — černé šaty a kožená bunda ozdobená cvočky a lebkami, oblečení, jež bylo typické pro lidi, s nimiž jsem se stýkala. Drogy jsem naštěstí nikdy nebrala.

Protože jsem stále poslouchala heavymetalovou hudbu, která zdůrazňovala smrt, drogy, démony, spiritismus a krev, cítila jsem, že Satan mě chytil do pasti. V noci jsem byla v depresi a ve dne jsem často plakala. V tomto nejhorším období mého života mi zazářil paprsek naděje.

Obrat v mém životě

Když mi bylo dvacet let, dostala jsem jednou od přítelkyně knihu, kterou získala od svědků Jehovových. Měla název Bible — Slovo Boží, nebo lidské? * Ona o tuto knihu zájem neměla, ale já jsem si ji prolistovala a udělala na mě silný dojem. Kniha jasně ukazovala, že biblické zásady mohou život člověka zlepšit. Také na mě zapůsobilo, když jsem se dověděla o pronásledování prvních křesťanů a o tom, že byli ochotni za svou víru obětovat život. Když jsem knihu dočetla, chtěla jsem o těchto věcech mluvit s dalšími lidmi. Tehdy jsem se setkala s Manolisem, který znal Jehovu a biblické poselství, protože jeho příbuzní byli svědkové Jehovovi. Vzal mě na místo, kde se místní svědkové scházeli, a v létě 1990 jsem s nimi začala studovat Bibli.

Na biblickém studiu jsem se dověděla, že náš Stvořitel se o nás opravdu stará a že nenese vinu za nemoci a bolest, jež postihují mnohé z nás. (1. Petra 5:7) Poznala jsem také, že hřích a smrt uvedl do tohoto světa Satan a že Jehova brzy odstraní Satanovo dílo, když tento starý systém zničí a nahradí jej dokonalým novým světem. (Hebrejcům 2:14) V rajských podmínkách získají bohabojní lidé opět lidskou dokonalost. Potom již nikdo neřekne: „Jsem nemocný.“ (Izajáš 33:24)

Současně jsem se dověděla, že Bible nám říká, abychom se ‚zdržovali krve‘. (Skutky 15:20, 29; 1. Mojžíšova 9:4) Vznešená biblická měřítka a zásady začaly přetvářet a školit  mé svědomí, což mě podnítilo k osobnímu rozhodnutí vzhledem k transfuzím krve. Rozhodla jsem se, že již žádnou další transfuzi nepřijmu.

Více než dvacet let jsem byla vedena k tomu, abych věřila, že pravidelné transfuze krve jsou jediný způsob, jak mohu zůstat naživu. Jestliže poslechnu tento biblický příkaz, podepíšu si tím rozsudek smrti? Co si pomyslí rodiče, když odmítnu krev? Pokusí se lékaři a zdravotnický personál na mě vyvíjet nátlak?

Zásadní rozhodnutí

V úpěnlivých modlitbách jsem uvrhla všechnu svou úzkost na Jehovu. (Žalm 55:22) Rozhodla jsem se také použít jiné lékařské přístupy. Po rozsáhlém studiu jsem zjistila, že transfuze krve je možné nahradit pečlivě volenou stravou, která je bohatá na železo a vitaminy. Především jsem však byla rozhodnuta podřídit se Božímu zákonu, jak je vyjádřen v Bibli.

Moji rodiče byli pochopitelně velmi zneklidněni. Již od mého neútlejšího dětství dělali vše pro to, abych žila, a teď najednou řeknu, že nechci transfuze krve. Nakonec ale souhlasili, že moje osobní rozhodnutí v této otázce budou respektovat.

Svůj náboženský postoj jsem potom vysvětlila personálu nemocnice a také jsem jim oznámila, že budu intenzivně používat alternativy ke krevním transfuzím. Lékaři zdráhavě souhlasili, že mé přání budou respektovat.

Když jsem chodila na transfuze, spřátelila jsem se s několika mladými lidmi, kteří také měli talasémii. Ti byli nyní mým postojem ke krvi vyvedeni z míry. Jedna dívka mi sarkasticky řekla, že brzy mě „čtyři vynesou“ — což je řecké vyjádření, které znamená, že zemřu. Žel, právě tato dívka byla mezi pěti pacienty, kteří zemřeli v důsledku toho, že dostali nakaženou krev.

Od srpna 1991 jsem nedostala žádnou transfuzi krve. V rozporu se všemi předpověďmi stále žiji a daří se mi poměrně dobře. Pomocí stravy s vysokým obsahem vitaminů a železa jsem schopná udržovat si přiměřené zdraví, a to i přes občasné komplikace a chronická omezení, které talasémie způsobuje.

Nejpodstatnější však je to, že můj život má smysl, je totiž obohacen o důvěrný vztah k mému Stvořiteli, Jehovovi Bohu. V červenci 1992 jsem své zasvěcení Jehovovi symbolizovala křtem ve vodě. Manolis — ten laskavý přítel, který mi zajistil životně důležitou podporu křesťanského sboru svědků Jehovových — byl pokřtěn ve stejném dnu jako já. Asi za osmnáct měsíců jsme se vzali. Později jsem prožívala velkou radost, když moje matka i sestra byly pokřtěny jako Jehovovy služebnice. Otec svůj názor na svědky Jehovovy změnil a občas i on navštíví sborové shromáždění.

Poznala jsem, že smrt je sice nepřítel, ale není to nepřítel, kterého bychom se museli bát. (Žalm 23:4) Když žijeme, žijeme Jehovovi a když umíráme, umíráme zase jemu. Náš život je v jeho rukou. (Římanům 14:8) Navždy mu budu vděčná za to, že mě zachránil ze života, v němž jsem měla vyhlídku jen na pomalou smrt. A dal mi naději na věčný život. (Zjevení 21:1–4)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 21]

Zoufale jsem hledala útěchu

[Obrázek na straně 22]

S manželem Manolisem