V PAVLOVĚ době obecně nebyly lodě, které by převážely výhradně cestující. Pokud chtěl někdo cestovat lodí, musel se obvykle zeptat druhých, jestli nevědí o obchodní lodi, která měla vyplout požadovaným směrem a která by na palubu přibrala cestující. (Sk. 21:2, 3) A i když loď neměla namířeno přesně tam, kam cestující chtěl, v přístavech po cestě pak mohl najít jinou loď, která by ho přiblížila k cíli. (Sk. 27:1–6)

Cestování po moři bylo většinou sezónní záležitostí a lodě se nedržely nějakého přesného časového plánu. Kromě nepřízně počasí někdy pověrčiví námořníci odložili plavbu, když měli nějaké špatné znamení, třeba když krkavec krákal z lanoví nebo když viděli na pobřeží nějaký vrak. Námořníci využívali toho, když vál příznivý vítr. Tehdy napnuli plachty a vydali se na moře. Potom co pocestný našel loď, kterou by se dopravil do cíle, musel se svými zavazadly přijít blíž k přístavu a čekat na oznámení, že loď brzy vypluje.

„Řím nabízel cestujícím výhodnou službu, díky které si mohli ušetřit únavné plahočení podél přístavu,“ říká historik Lionel Casson. „Přístav byl umístěný v ústí Tibery. V nedalekém městě Ostia bylo náměstí, kolem kterého byly kanceláře. Mnohé z nich patřily přepravcům z různých přístavů. Jednu měli přepravci z Narbonne [v dnešní Francii], jednu přepravci z Kartága [v dnešním Tunisku] ... a tak dále. Ten, kdo hledal nějakou loď, se musel jenom poptat v kancelářích měst, kolem kterých měl plout.“

Plavby lodí ušetřily cestujícím spoustu času, ale neobešlo se to bez rizik. Pavel na svých misionářských cestách několikrát zažil ztroskotání lodi. (2. Kor. 11:25)