Velekněz, který odsoudil Ježíše

DĚLNÍCI, kteří pracovali na výstavbě parku a silnice ve vzdálenosti necelého kilometru na jih od jeruzalémského Starého města, učinili v listopadu 1990 fascinující objev. Traktor náhodou prorazil strop starověké pohřební jeskyně. V období od prvního století př. n. l. do prvního století n. l. leželo v okolí rozsáhlé pohřebiště. A to, co archeologové našli v pohřební komoře, bylo opravdu úžasné.

V jeskyni bylo 12 schránek na kosti neboli osuárií, do nichž byly vloženy kosti mrtvých lidí, jejichž tělo bylo předtím asi rok uloženo v pamětní hrobce, dokud se nerozložilo. Na jednom ozdobně vytesávaném osuáriu — jednom z nejkrásnějších, jaká kdy byla nalezena — bylo po straně vyryto jméno Jehosef bar Kaifa (Josef, syn Kaifášův).

Doklady nasvědčují tomu, že to mohla být hrobka velekněze, který předsedal nejdůležitějšímu soudnímu přelíčení, jaké kdy probíhalo — soudnímu přelíčení s Ježíšem Kristem. Židovský historik Josephus uvádí, že tímto veleknězem byl „Josef, který byl nazýván Kaifáš“. V Písmu je označován jen jako Kaifáš. Proč bychom se o něj měli zajímat? Co ho vedlo k tomu, aby odsoudil Ježíše?

Jeho rodina a minulost

Kaifáš si vzal za manželku dceru jiného velekněze, totiž Annáše. (Jan 18:13) Toto manželství bylo možná dohodnuto mnoho let předem, protože obě rodiny pravděpodobně chtěly mít jistotu, že svazek, který uzavírají, je výhodný. Proto musely být pečlivě zkoumány rodokmeny, aby byla zaručena čistota jejich kněžského rodu. Obě rodiny zjevně patřily k aristokracii a byly zámožné. Zdrojem jejich bohatství mohly být velké pozemky v okolí Jeruzaléma. Annáš si bezpochyby přál mít jistotu, že ve svém zeťovi bude mít spolehlivého politického spojence. Zdá se, že Annáš i Kaifáš patřili k vlivné sektě saduceů. (Skutky 5:17)

Jako člen urozené kněžské rodiny Kaifáš jistě dostal vzdělání, k němuž patřila znalost  Hebrejských písem a jejich výkladu. S chrámovou službou patrně začal ve dvaceti letech, ale v jakém věku se stal veleknězem, to není známo.

Velekněží a přední kněží

Úřad velekněze byl původně dědičný a doživotní. Ve druhém století př. n. l. však velekněžský úřad uchvátili Hasmoneovci. * Herodes Veliký dosazoval a sesazoval velekněze a tím dával jasně najevo, že skutečnou autoritou za tímto úřadem je on sám. Římští místodržitelé postupovali podobně.

V důsledku tohoto vývoje se vytvořila skupina, která je v Písmu označována jako „přední kněží“. (Matouš 26:3, 4) Kromě Kaifáše byli v této skupině i dřívější velekněží, například Annáš, který byl sice sesazen, ale titul si podržel i nadále. K této skupině patřili také nejbližší příbuzní jak velekněze, který byl právě v úřadě, tak velekněží dřívějších.

Římané dovolovali, aby každodenní činnost související se správou Judeje vykonávali členové židovské aristokracie, včetně předních kněží. Řím tak mohl mít provincii pod kontrolou a měl z ní zajištěné příjmy z daní, aniž tam bylo třeba posílat mnoho vojáků. Řím očekával, že židovská hierarchie bude udržovat pořádek a zastávat jeho zájmy. Židovští vůdcové nesli římskou nadvládu nelibě a římští místodržitelé je neměli rádi. Stabilita vlády však byla v zájmu obou stran, a proto mezi nimi byla spolupráce.

V Kaifášově době už byl velekněz židovským politickým vůdcem. Annáše dosadil do úřadu Quirinius, římský místodržitel Sýrie, a to v roce 6 nebo 7 n. l. Z rabínské tradice lze vyvozovat, že židovské aristokratické rodiny, které stály v čele národa, se vyznačovaly chamtivostí, nepotismem, utlačováním a násilím. Jedna autorka vyjadřuje názor, že se Annáš jakožto velekněz postaral o „Kaifášův rychlý postup v chrámové hierarchii; čím vyšší postavení totiž Kaifáš zastával, tím byl pro Annáše užitečnější“.

Valerius Gratus, místodržitel Judeje, kolem roku 15 n. l. Annáše sesadil. Jeho postavení zastávali v rychlém sledu tři další muži, mezi nimiž byl i jeden z Annášových synů. Kaifáš se stal veleknězem asi v roce 18 n. l. Pontský Pilát, který byl jmenován místodržitelem Judeje v roce 26 n. l., po celých deset let, kdy toto postavení zastával, udržel Kaifáše v úřadu. Do Kaifášova úředního období spadala celá doba Ježíšovy služby a doba, kdy začínali s kazatelskou činností Ježíšovi učedníci. Kaifáš se však ke křesťanskému poselství stavěl nepřátelsky.

Bál se Ježíše a bál se Říma

Kaifáš považoval Ježíše za nebezpečného demagoga. Ježíš odmítl výklad zákona o Sabatu, jak jej předkládala hierarchie, a vyhnal z chrámu obchodníky a penězoměnce. Prohlásil, že z chrámu udělali „lupičskou jeskyni“. (Lukáš 19:45, 46) Někteří historikové se domnívají, že tyto chrámové trhy byly ve vlastnictví Annášova domu — což mohl být další důvod, proč se Kaifáš snažil Ježíše umlčet. Když přední kněží poslali úředníky, aby Ježíše zatkli, tito úředníci nad Ježíšovými slovy užasli, a vrátili se s prázdnýma rukama. (Jan 2:13–17; 5:1–16; 7:14–49)

Povšimněme si toho, co se stalo, když představitelé židovské hierarchie slyšeli, že Ježíš vzkřísil Lazara. Janovo evangelium o tom říká: „Přední kněží a farizeové tedy shromáždili Sanhedrin a začali říkat: ‚Co máme dělat, protože ten člověk provádí mnoho znamení? Jestliže ho necháme tak, všichni v něj uvěří a Římané přijdou a odejmou jak naše místo, tak náš národ.‘“ (Jan 11:47, 48) Sanhedrin se domníval, že Ježíš ohrožuje autoritu náboženského systému a veřejný pořádek, tedy to, zač Sanhedrin tehdy odpovídal před Pilátem. Každé lidové hnutí, které by Římané mohli považovat za buřičské, by mohlo vést k tomu,  že by zasáhli do židovských záležitostí — a tomu se chtěl Sanhedrin za každou cenu vyhnout.

Kaifáš sice nemohl popřít, že Ježíš koná mocné skutky, ale v Ježíše neuvěřil. Snažil se naopak zachovat si prestiž a autoritu. Jak by mohl uznat, že byl Lazar vzkříšen? Vždyť Kaifáš byl saduceus a ve vzkříšení nevěřil! (Skutky 23:8)

Kaifášova ničemnost vyšla najevo, když ten muž svým spoluvládcům řekl: „Neuvažujete, že je k vašemu prospěchu, aby jeden člověk zemřel ve prospěch lidu, a ne aby byl celý národ zahuben.“ Zpráva pokračuje: „To však neřekl sám od sebe; protože však byl v tom roce veleknězem, prorokoval, že Ježíš byl určen, aby zemřel za národ, a ne pouze za národ, ale aby Boží děti, které jsou rozptýleny, také shromáždil v jedno. Proto se od toho dne radili, že [Ježíše] zabijí.“ (Jan 11:49–53)

Kaifáš si neuvědomoval plný význam svých slov. V postavení velekněze skutečně vyslovil proroctví. * Ježíšova smrt měla přinést užitek — ale nejen Židům. Jeho výkupní obětí měl být opatřen prostředek k tomu, aby bylo z otroctví hříchu a smrti vysvobozeno celé lidstvo.

Vražedné spiknutí

Židovští přední kněží a starší muži se shromáždili v Kaifášově domě, aby si promluvili o tom, jak se Ježíše zmocnit a jak ho zabít. Velekněz byl pravděpodobně přítomen, když se určovalo, za jakou cenu Jidáš Iškariotský zradí Ježíše. (Matouš 26:3, 4, 14, 15) Kaifášovi však k dosažení jeho nekalých cílů jedna vražda nestačila. „Přední kněží se nyní uradili, že zabijí i Lazara, protože kvůli němu . . . mnozí Židé . . . uvěřili v Ježíše.“ (Jan 12:10, 11)

V zástupu lidí, kteří byli posláni Ježíše zatknout, byl Malchos, Kaifášův otrok. Zatčený Ježíš byl veden k výslechu nejprve k Annášovi a potom ke Kaifášovi. Ten již předtím svolal židovské starší muže k nezákonnému nočnímu přelíčení. (Matouš 26:57; Jan 18:10, 13, 19–24)

Svědectví falešných svědků, kteří mluvili proti Ježíšovi, navzájem nesouhlasila, ale Kaifášovy plány tím zmařeny nebyly. Velekněz věděl, jak se ostatní spiklenci dívají na každého, kdo se prohlašuje za Mesiáše. Proto chtěl zjistit, zda si Ježíš činí nárok na tento titul. Ježíš odpověděl, že ti, kdo ho obviňují, ho uvidí, „jak sedí na pravici moci a přichází na nebeských oblacích“. S předstíranou zbožností „velekněz roztrhl své svrchní oděvy a řekl: ‚Rouhal se! Jaké svědky ještě potřebujeme?‘“ Sanhedrin se shodl na tom, že si Ježíš zaslouží smrt. (Matouš 26:64–66)

Popravy se mohly konat jen po schválení ze strany Římanů. Kaifáš působil jako prostředník mezi Římany a Židy, a asi to tedy byl on, kdo přednesl tento případ Pilátovi. Když se Pilát snažil Ježíše osvobodit, byl Kaifáš pravděpodobně mezi těmi předními kněžími, kteří křičeli: „Přibij ho na kůl! Přibij ho na kůl!“ (Jan 19:4–6) Kaifáš pravděpodobně podněcoval zástup, aby volali po propuštění jistého vraha namísto Ježíše. Byl také mezi těmi předními kněžími, kteří pokrytecky prohlásili: „Nemáme krále, pouze césara.“ (Jan 19:15; Marek 15:7–11)

Kaifáš odmítl důkazy o tom, že Ježíš byl vzkříšen. Vystupoval proti Petrovi, Janovi a potom proti Štěpánovi. Kaifáš také zmocnil Saula, aby pozatýkal všechny křesťany, které snad najde v Damašku. (Matouš 28:11–13; Skutky 4:1–17; 6:8–7:60; 9:1, 2) Ale asi v roce 36 n. l. byl Kaifáš ze svého úřadu sesazen Vitelliem, římským místodržitelem Sýrie.

Židovské spisy se o Kaifášově rodině vyjadřují nepříznivě. Babylónský talmud například obsahuje rozhořčený výrok: „Běda mi kvůli domu Hanina [Annáše], běda mi kvůli jejich šeptání“ nebo „nactiutrhání“. Tvrdí se, že to je stížnost na „tajné porady, při nichž se vymýšlela tyranská opatření“.

 Poučení z poznatků o Kaifášovi

Jistý učenec se o předních kněžích vyjádřil, že to byli muži „přísní, chytří a schopní — a velmi pravděpodobně arogantní“. Domýšlivost byla překážkou, kvůli níž Kaifáš nepřijal Mesiáše. Proto bychom neměli být sklíčeni, jestliže dnes lidé odmítají biblické poselství. Někteří nemají o biblickou pravdu tak velký zájem, aby kvůli ní opustili své oblíbené náboženské názory. Jiní mají pocit, že stát se pokorným kazatelem dobré zprávy je pod jejich důstojnost. A nečestné a chamtivé lidi odpuzují křesťanská měřítka.

V postavení velekněze mohl Kaifáš přispět k tomu, aby jeho židovští soukmenovci přijali Mesiáše. Dychtil však po moci, a proto Ježíše odsoudil. Tento odpor si Kaifáš s sebou pravděpodobně odnesl až do hrobu. Ze zprávy o jeho chování je zřejmé, že když zemřeme, zůstane po nás víc než jen naše kosti. Svým jednáním si vytváříme trvalou pověst u Boha — buď špatnou, anebo dobrou.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 10]

Josef, syn Kaifášův

[Obrázek na straně 10]

Nedávno objevené osuárium

[Podpisky obrázku na straně 10]

Osuárium, nápis a jeskyně v pozadí: S laskavým svolením Israel Antiquities Authority