JE ÚŽASNÉ pozorovat, jak rostoucí počet mladých svědků zjednodušuje svůj život, aby mohli Jehovovi sloužit ve větší míře. (Mat. 6:22) Jaké změny museli udělat? Jaké překážky překonávají? Pojďme se za některými z nich podívat do Mexika.

Dustin a Jassa ze Spojených států se vzali v lednu 2007. Krátce potom si splnili svůj velký sen — koupili si plachetnici, která se stala jejich domovem. Kotvili s ní v zátoce u Astorie, malebného městečka v Oregonu na pobřeží Tichého oceánu. Zátoku obklopovaly zalesněné kopce a hory se zasněženými vrcholky. „Kamkoli jste se podívali,“ popisuje Dustin, „všude jste viděli nádhernou přírodu.“ Dustin a Jassa si mysleli, že žijí jednoduše a spoléhají se na Jehovu. Říkali si: „Vždyť bydlíme na osmimetrové lodi, pracujeme na částečný úvazek, chodíme do cizojazyčného sboru a občas sloužíme jako pomocní průkopníci.“ Po nějaké době si ale uvědomili, že se jen obelhávali. „Místo abychom podporovali náš sbor, většinu času jsme trávili opravováním lodi,“ vysvětluje Dustin. „Došlo nám, že pokud opravdu  chceme mít Jehovu na prvním místě v našem životě, musíme něco změnit.“

Jassa dodává: „Před svatbou jsem žila v Mexiku a sloužila tam v anglickém sboru. Službu jsem si užívala a moc jsem si přála se tam vrátit.“ S Dustinem chtěli posílit svoji touhu odstěhovat se do ciziny, a tak si na rodinném uctívání četli životní příběhy bratrů a sester, kteří se přestěhovali do míst, kde se dala očekávat bohatá duchovní žeň. (Jan 4:35) „Chtěli jsme zažít stejnou radost,“ říká Dustin. Když se od přátel v Mexiku dozvěděli, že v jedné nově založené skupince potřebují pomoc, bylo jim jasné, co udělají. Odešli z práce, prodali plachetnici a vydali se směr Mexiko.

Dustin s Jassou se usadili v městečku Tecomán. U Tichého oceánu zůstali, jen se přesunuli o nějakých 4 300 kilometrů jižněji. „Chladný vánek a pohled na vrcholky hor jsme vyměnili za sežehující žár a výhled na všudypřítomné citroníky,“ vypráví Dustin. Ze začátku se jim nedařilo najít práci. Měli málo peněz, a proto jedli dvakrát denně rýži a fazole. Tak to šlo týden za týdnem. „Když už jsme si mysleli, že to dál nevydržíme,“ říká Jassa, „začali nám zájemci dávat manga, banány, papáje a samozřejmě spoustu citronů.“ Časem získali práci v internetové jazykové škole se sídlem na Tchaj-wanu. Jejich příjem jim teď bohatě pokrývá každodenní výdaje.

Jak Dustin a Jassa hodnotí svůj nový životní styl? „Přestěhování bylo to nejlepší, co nás kdy potkalo,“ říkají. „Náš vztah k Jehovovi i k sobě navzájem je pevnější, než jsme si dokázali představit. Každý den děláme hodně věcí společně — chodíme do služby, probíráme, jak pomáhat zájemcům, připravujeme se na shromáždění a podobně. A už nejsme pod takovým tlakem, jako jsme byli dřív.“ Dodávají: „Konečně jsme plně pochopili, co znamená slib ze Žalmu 34:8: ‚Ochutnejte a vizte, že Jehova je dobrý.‘“

Do oblastí Mexika, kde je stále zapotřebí horlivých kazatelů, se přestěhovalo přes 2 900 bratrů a sester. Jsou mezi nimi svobodní i manželské páry a mnohým je mezi 20 až 40 lety. Co je vedlo k tomu, aby se do tohoto náročného úkolu pustili? Nejčastěji uvádějí následující tři důvody:

 Láska k Jehovovi a k bližním. Leticia, která byla pokřtěná v 18 letech, říká: „Když jsem se zasvětila Jehovovi, chápala jsem, že to znamená sloužit mu celým srdcem a duší. Abych mu dala svoji hlubokou lásku najevo, chtěla jsem službě věnovat víc času a energie.“ (Mar. 12:30) Hermilo, který si Leticii později vzal, se zhruba ve dvaceti letech přestěhoval tam, kde bylo potřeba víc kázat. Vypráví: „Pochopil jsem, že nejlepší způsob, jak projevovat lásku k bližním, je pomáhat jim uspokojovat jejich duchovní potřeby.“ (Mar. 12:31) Hermilo odešel z prosperujícího města Monterrey, kde pracoval v bance a vedl pohodlný život, a přestěhoval se do jednoho malého městečka.

Touha zažívat skutečnou a trvalou radost. Krátce po svém křtu odjela Leticia s jednou zkušenou průkopnicí do odlehlého města, aby tam měsíc kázaly. Vzpomíná: „Nevycházela jsem z údivu. Když jsem viděla, jak lidé reagují na dobrou zprávu, měla jsem obrovskou radost. Na konci měsíce jsem si řekla: ‚Takhle chci žít.‘“ Radost přilákala k tomuto odvětví služby i Essly, asi dvacetiletou svobodnou sestru. Ještě na střední škole se setkala s několika horlivými svědky, kteří sloužili tam, kde bylo málo zvěstovatelů. Popisuje: „Když jsem viděla, jak z nich vyzařuje radost, chtěla jsem žít stejně jako oni.“ A mnoho svobodných sester reagovalo podobně. Tam, kde je to velmi zapotřebí, jich v Mexiku slouží přes 680. Jsou vynikajícím příkladem pro křesťany všech věkových skupin.

Touha žít smysluplně a šťastně. Když Essly dokončila střední školu, nabídli jí vysokoškolské stipendium. Vrstevníci jí radili, aby nabídku přijala a vedla „normální život“ — získala titul, dobré místo a auto a trávila čas cestováním. Ona se ale jejich radou neřídila. Říká: „Pro některé moje přátele ze sboru byly tyto věci důležité a duchovní cíle kvůli tomu pomalu, ale jistě odsouvali stranou. Taky jsem viděla, jak se trápí kvůli problémům, které musí řešit, když jsou v čím dál větším kontaktu se světem. Já jsem chtěla svoje mládí využít k tomu, abych co nejvíc sloužila Jehovovi.“

Essly absolvovala několik kurzů, díky kterým našla práci a dokázala se v průkopnické službě uživit. Pak se přestěhovala do oblasti, kde bylo naléhavě zapotřebí zvěstovatelů. Dokonce se  začala učit domorodé jazyky otomí a tlapanek. Když se teď ohlíží za třemi roky, které tam strávila, vypráví: „Služba v místě, kde to bylo hodně zapotřebí, dala mému životu opravdový smysl. Cítila jsem velké uspokojení, ale především to prohloubilo můj vztah k Jehovovi.“ S tím souhlasí i manželé Phillip a Racquel, kterým je přes třicet let a jsou ze Spojených států. „Svět se mění tak rychle, že mnozí žijí v trvalé nejistotě. Díky službě tam, kde lidé příznivě reagují na biblickou pravdu, cítíme, že má náš život skutečný smysl. Služba nám přináší hluboké uspokojení.“

Když chceš sloužit v místě, kde je málo zvěstovatelů, musíš se připravit na to, že jsou s tím spojené i určité problémy. Jedním z nich je umět se o sebe finančně postarat. Důležitá je také ochota přizpůsobit se místním podmínkám. Zkušená průkopnice Verónica vysvětluje: „Jednu dobu jsem vařila a prodávala levná a jednoduchá jídla. Když jsem pak sloužila jinde, prodávala jsem oblečení a pracovala jako kadeřnice. Teď uklízím v jednom domě a vedu kurz pro novopečené rodiče, které učím, jak mají komunikovat se svými dětmi.“

Přizpůsobit se jiné kultuře a zvykům by pro tebe mohlo být obzvlášť obtížné, kdybys žil mezi domorodými obyvateli na odlehlém území. V takové situaci byli Phillip a Racquel, kteří sloužili mezi lidmi mluvícími jazykem nahuatl. „Kulturní rozdíly byly obrovské,“ říká Phillip. Díky čemu to zvládali? „U místních obyvatel jsme se zaměřovali na pozitivní věci. Líbilo se nám, že jsou k sobě upřímní, jsou velmi štědří a rodiny drží pohromadě.“ Racquel dodává: „Ze života mezi domorodci a ze spolupráce s místními bratry a sestrami jsme se hodně naučili.“

Pokud chceš sloužit v odlehlé oblasti, jak se na to můžeš připravovat už teď? Bratři a sestry, kteří mají s takovou službou zkušenosti, radí: Než se přestěhuješ, začni si zjednodušovat život a uč se být za všech okolností spokojený. (Fil. 4:11, 12) Co dalšího můžeš udělat? Leticia vypráví: „Nepřijímala jsem práci, ve které bych se musela zavázat, že zůstanu dlouhou dobu na jednom místě. Chtěla jsem mít možnost se kdykoli a kamkoli přestěhovat.“ Hermilo říká: „Naučil jsem se vařit, prát a žehlit.“ Verónica vzpomíná: „Ještě když jsem bydlela doma s rodiči a sourozenci, pomáhala jsem s úklidem a učila se vařit levná, ale výživná jídla. Taky jsem se naučila šetřit.“

Levi a Amelia ze Spojených států, kteří jsou spolu osm let, vypráví, že jim k přestěhování do Mexika pomohly konkrétní modlitby. Levi říká: „Spočítali jsme si, kolik peněz bychom potřebovali, abychom v cizině mohli sloužit jeden rok, a potom jsme Jehovu poprosili, aby nám pomohl si přesně tolik vydělat.“ Za několik měsíců si tuto částku dokázali ušetřit a bez váhání se přestěhovali. Levi pokračuje: „Jehova vyslyšel naše konkrétní modlitby a teď bylo na nás, abychom podle nich jednali.“ Amelia dodává: „Mysleli jsme si, že zůstaneme jenom jeden rok. Ale teď jsme tady už sedm let a na návrat vůbec nepomýšlíme. Každý den cítíme, jak nám Jehova pomáhá, a vidíme doklady jeho dobroty.“

Modlitby hrály důležitou roli i v případě Adama a Jennifer, manželů ze Spojených států, kteří v Mexiku slouží mezi anglicky mluvícími lidmi. Doporučují: „Nečekejte na dokonalé podmínky. O své touze sloužit v zahraničí mluvte s Jehovou v modlitbách a pak v souladu s nimi jednejte. Snažte se žít jednoduše, napište odbočce v zemi, kde byste rádi sloužili, a po spočítání nákladů se přestěhujte.“ * Čeká vás nevšední a duchovně bohatý život!