Půst — Může vás přiblížit k Bohu?

„Půst vám pomůže přemýšlet o svém vztahu k Bohu a připomene vám, že hmotné věci nejsou v životě to nejdůležitější.“ ČLENKA KATOLICKÉ CÍRKVE

„Pomocí půstu můžete dosáhnout duchovního spojení s Bohem.“ ŽIDOVSKÝ RABÍN

„V mém náboženství je půst povinností. Je to jedna ze stěžejních věcí, kterými Bohu dávám najevo svou oddanost a vděčnost. Postím se proto, že Boha miluji.“ PŘÍSLUŠNICE VÍRY BAHÁ’Í

PŮST je zvyk dodržovaný v mnoha náboženstvích včetně buddhismu, hinduismu, islámu, džinismu a judaismu. Mnoho lidí věří, že když se po nějakou dobu zdržují jídla, přiblíží je to k Bohu.

Co si o tom myslíte vy? Měli byste se postit? A co o tom říká Boží Slovo, Bible?

Půsty ve starověku

Důvody, proč se lidé v biblických dobách postili, byly různé a Bůh je schvaloval. Někteří tím vyjadřovali hluboký zármutek nebo pokání z hříchů, kterých se dopustili. (1. Samuelova 7:4–6) Jiní prostřednictvím půstu prosili o Boží přízeň či vedení (Soudci 20:26–28; Lukáš 2:36, 37) nebo se postili proto, aby se mohli lépe soustředit na rozjímání. (Matouš 4:1, 2)

V Bibli se však píše i o půstech, které Bůh neschvaloval. Například král Saul se postil před tím, než se radil se spiritistickým médiem. (3. Mojžíšova 20:6; 1. Samuelova 28:20) Mezi ničemné lidi, kteří se postili, patřila i Jezábel anebo fanatici, kteří chtěli zabít apoštola Pavla. (1. Královská 21:7–12; Skutky 23:12–14) Pravidelnými půsty byli dobře známi farizeové. (Marek 2:18) Přesto tím na Boha neudělali žádný dojem a Ježíš je odsoudil. (Matouš 6:16; Lukáš 18:12) Jehova nebral v úvahu ani půsty těch Izraelitů, kteří se chovali nesprávně a měli špatné pohnutky. (Jeremjáš 14:12)

 Tyto příklady ukazují, že i když to, co Boha těší, není půst sám o sobě, mnozí upřímní Boží služebníci, kteří se postili, měli jeho schválení. Měli by se tedy křesťané postit?

Je dodržování půstu povinností křesťanů?

Mojžíšský Zákon Židům nařizoval, aby ‚trápili své duše‘ neboli aby se jednou za rok v Den smíření postili. (3. Mojžíšova 16:29–31; Žalm 35:13) To byl jediný půst, který Jehova svému lidu přikázal. * Pro Židy byl mojžíšský Zákon závazný, a proto se tímto nařízením řídili. Od křesťanů se však dodržování Zákona nevyžaduje. (Římanům 10:4; Kolosanům 2:14)

Ježíš se sice v souladu se Zákonem postil, ale nebylo to něco, čím byl mezi lidmi známý. Svým učedníkům řekl, jak se mají chovat, pokud se pro půst rozhodnou, ale nikdy jim nenařídil, aby se postili. (Matouš 6:16–18; 9:14) Proč tedy Ježíš řekl, že až zemře, jeho učedníci se budou postit? (Matouš 9:15) To nebyl příkaz. Ježíš tím chtěl pouze říct, že učedníci budou jeho smrtí hluboce zarmouceni a na jídlo nebudou mít ani pomyšlení.

Dvě biblické zprávy o křesťanech, kteří se postili, ukazují, že pokud se někdo z dobré pohnutky rozhodne zdržovat jídla, je to Bohu přijatelné. (Skutky 13:2, 3; 14:23) * Křesťané tedy nemají povinnost postit se. Když se někdo přesto rozhodne držet půst, měl by dávat pozor na určitá nebezpečí.

Pozor na léčky

Jedním takovým nebezpečím může být samospravedlnost. Bible varuje před ‚zdánlivou pokorou‘. (Kolosanům 2:20–23) V jednom podobenství Ježíš mluvil o pyšném farizeovi, který si o sobě myslel, že je morálně lepší než druzí právě proto, že se pravidelně postí. Ježíšova slova nás nenechávají na pochybách, že samospravedlnost Bůh odsuzuje. (Lukáš 18:9–14)

Byla by také chyba dávat druhým na vědomí, že se postíte, nebo dodržovat půst jenom proto, že vás k tomu podnítil někdo jiný. Z Ježíšových slov u Matouše 6:16–18 vyplývá, že půst je osobní záležitostí mezi vámi a Bohem a že byste to neměli rozhlašovat.

Nikdo by si také neměl myslet, že půstem nějak odčiní své hříchy. Půst je Bohu přijatelný pouze tehdy, když je doprovázen poslušností  jeho zákonů. (Izajáš 58:3–7) K odpuštění hříchů nevede půst, ale upřímné pokání. (Joel 2:12, 13) Bible zdůrazňuje, že hříchy jsou nám odpuštěny díky Jehovově nezasloužené laskavosti, kterou projevuje prostřednictvím Kristovy oběti. Žádnými skutky, včetně půstu, není možné si odpuštění zasloužit. (Římanům 3:24, 27, 28; Galaťanům 2:16; Efezanům 2:8, 9)

Na další nebezpečí je poukázáno u Izajáše 58:3. Izraelité měli dojem, že svými půsty prokazují Bohu nějakou službu, a že by tedy za to měli dostat něco zpátky. Ptali se: „Proč jsme se postili, a ty jsi to neviděl, a trápili jsme svou duši, a ty sis toho nevšímal?“ Podobně i dnes si mnozí lidé myslí, že když se postí, mohou očekávat, že Bůh pro ně na oplátku něco udělá. Nikdy takový neuctivý a nebiblický postoj nenapodobujme!

Jiní lidé jsou přesvědčeni, že půstem, bičováním nebo jiným sebetrýzněním si mohou vysloužit Boží schválení. Bible však takový názor odsuzuje. Ukazuje totiž, že ‚kruté zacházení s tělem‘ nemá v boji proti nesprávným touhám žádnou hodnotu. (Kolosanům 2:20–23)

Vyrovnaný postoj

Půst není povinností ani na něm není nic špatného. Za určitých okolností může být prospěšný, pokud člověk dává pozor na výše uvedená nebezpečí. V uctívání, které Bůh schvaluje, však půst není ústředním bodem. Jehova je ‚šťastný Bůh‘ a přeje si, aby i jeho služebníci byli šťastní. (1. Timoteovi 1:11) Boží Slovo říká: „Není pro ně nic lepšího, než . . . že by každý člověk měl jíst a vskutku pít a vidět dobré za všechnu svou tvrdou práci. Je to dar od Boha.“ (Kazatel 3:12, 13)

Služba Bohu by nám měla přinášet radost. Bible však nikde půst s radostí nespojuje. Navíc, pokud by zdržování se jídla mělo negativní dopad na naše zdraví nebo by nás připravovalo o energii, kterou potřebujeme, abychom s radostí vykonávali práci, kterou nám Stvořitel svěřil — totiž kázat dobrou zprávu o Království —, pak by nám půst ve službě Bohu bránil.

Ať už se my osobně rozhodneme jakkoli, neměli bychom soudit druhé. Půst by mezi pravými křesťany neměl být příčinou sporů, protože „Boží království neznamená jídlo a pití, ale znamená spravedlnost a pokoj a radost se svatým duchem“. (Římanům 14:17)

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 28]

Když se farizeové postili, předstírali pokoru

[Praporek na straně 29]

„Boží království neznamená jídlo a pití, ale znamená spravedlnost a pokoj a radost“

[Rámeček na straně 29]

A co postní doba?

Čtyřicetidenní postní doba před Velikonocemi je považována za připomínku Kristova čtyřicetidenního půstu. Ježíš však svým učedníkům nikdy nepřikázal, aby si jeho půst připomínali, a nic nenasvědčuje tomu, že by to někdy dělali. První spolehlivá zmínka o dodržování postní doby je v Athanasiových dopisech z roku 330 n. l.

Ježíš se postil po svém křtu, nikoli před svou smrtí. Může se proto zdát zvláštní, že některá náboženství postní dobu dodržují před Velikonocemi. Čtyřicetidenní půst na začátku roku byl však běžný u starověkých Babylóňanů, Egypťanů a Řeků. Církve křesťanstva zjevně převzaly postní dobu právě od nich.