„Žádný z klasických řeckých filozofů neovlivnil tradiční názory na peklo tak jako Platon.“ (Histoire des enfers [Dějiny pekla], Georges Minois, strana 50)

„Od poloviny 2. století n. l. začali křesťané, kteří měli určité školení v řecké filozofii, cítit potřebu vyjádřit svou víru v jejích pojmech . . . Z filozofie jim nejlépe vyhovoval platonismus.“ (The New Encyclopædia Britannica, 1988, svazek 25, strana 890)

„Církev ve svém učení potvrzuje existenci pekla i jeho věčnost. Duše těch, kteří umírají ve stavu smrtelného hříchu, sestupují ihned po smrti do pekla, kde snášejí pekelné tresty, ‚věčný oheň‘. Hlavním trestem pekla je věčné odloučení od Boha.“ (Katechismus katolické církve, 1995, strana 269)

„Živí aspoň vědí, že zemřou, ale mrtví nevědí vůbec nic. . . . Protože ani konání, ani myšlení, ani vědění, ani moudrost nejsou v šeolu, kam odcházíš.“ (Kazatel 9:5, 10, Jeruzalémská bible)

Hebrejské slovo šeol, které označuje „místo, kde přebývají mrtví“, je v některých překladech Bible přeloženo slovem „peklo“. Co z uvedených veršů poznáváme o stavu mrtvých? Trpí snad v šeolu a pykají tím za své hříchy? Tak to není. Oni totiž „nevědí vůbec nic“. Proto když byl patriarcha Job těžce nemocný a prožíval velké utrpení, úpěnlivě prosil Boha: „Ó, kéž bys v šeolu uschoval mě.“ (Job 14:13, Heger) Jaký význam by měla jeho prosba, kdyby byl šeol místem věčných muk? V biblickém smyslu je peklo společným hrobem lidstva, kde neprobíhá žádná činnost.

Není snad tato definice pekla logičtější a v souladu s Písmem? Který zločin, ať by byl sebehorší, by mohl přimět Boha lásky k tomu, aby někoho nekonečně dlouho mučil? (1. Jana 4:8) Jestliže je však peklo pouhý mýtus, platí to i o nebi?

Prozkoumejte tyto biblické verše: Žalm 146:3, 4; Skutky 2:25–27; Římanům 6:7, 23