Dopis ze Spojených států

Výprava do minulosti

CHTĚLI byste si udělat výlet do minulosti a vidět, jak žili vaši předkové? Nám se to v určitém smyslu podařilo. Vydali jsme se ze Švýcarska do Spojených států amerických. Spojené státy pokládá většina lidí za veskrze moderní zemi, my jsme se však na naší výpravě vrátili o dvě století zpět. Dovolte nám, abychom vám o tom něco vyprávěli.

Jelikož mluvíme švýcarským dialektem němčiny, byli jsme pozváni, abychom strávili tři měsíce ve státě Indiana. Naším cílem bylo předat dobrou zprávu o Božím Království rodinám amišů, kteří si uchovali jazyk svých předků. A v Indianě žije těchto rodin několik set.

Amišové jsou potomci jedné skupiny novokřtěnců, jež vznikla v 17. století. Název komunity je odvozen od jména jejich vůdce Jakoba Ammanna, který žil ve Švýcarsku. Před staletími tito bohabojní lidé na základě studia Bible rozpoznali, že není správné křtít malé děti ani sloužit ve vojsku. Vláda je kvůli jejich postoji pronásledovala. Několik z nich dokonce za své náboženské přesvědčení zaplatilo životem. Pronásledování nabývalo na síle, a proto byli mnozí nuceni uprchnout do jiných částí Švýcarska nebo do Francie. Do poloviny 19. století se jich tisíce přistěhovaly do Spojených států a přinesly s sebou svou kulturu a švýcarský dialekt němčiny.

Když jsme k těmto vlídným lidem přišli a oni slyšeli, že mluvíme jejich nářečím, nevěřili vlastním uším. Představte si následující scénu.

„Jak to, že mluvíte stejně jako my?“ ptají se švýcarskou němčinou.

„Protože jsme ze Švýcarska,“ odpovídáme.

„Ale vy nejste amišové!“ Jsou zmateni.

Mnozí amišové nás zvou dál a my tak můžeme vidět způsob života, který jako by patřil do dávné minulosti. Místo žárovek mají petrolejky, místo automobilů koňské povozy, místo vodovodu studnu s větrným kolem a místo poslouchání rádia si zpívají.

Nejsilnější dojem na nás dělá pokora a skromnost těchto lidí. Mnozí amišové čtou svědomitě každý den Bibli a velmi rádi tráví čas tím, že o ní spolu mluví. Díky tomu je snadné mluvit s nimi o Božím záměru s lidstvem a se zemí.

Zpráva o tom, že přijeli návštěvníci ze Švýcarska, se brzy rozšířila. Mnozí nás žádají,  abychom zašli k jejich příbuzným, a my jim vždy rádi vyhovíme. Naše nadšení ještě vzroste, když jsme pozváni do amišské školy. Co tam na nás asi čeká?

Klepeme na dveře školy. Učitel nám otevírá a hned nás zve dál. Když vstoupíme do třídy, upře se na nás 38 párů zvědavých očí. V jedné místnosti sedí žáci osmi ročníků ve věku od 7 do 15 let. Děvčata jsou jednotně oblečená v modrých šatech a bílých čepcích. Chlapci mají černé kalhoty a tmavomodré košile. Místnost má vysoký strop, tři stěny jsou vymalovány v barvě námořnické modři a na přední stěně je černá tabule. Poblíž vidíme glóbus a několik svinutých zeměpisných map. V rohu stojí velká železná kamna.

Sedáme si před třídu a děti nás stále zvědavě pozorují. Žáci každého ročníku jsou voláni k tabuli a učitel je zkouší z domácího úkolu. Jsme příjemně překvapeni, že učitel se dětí vyptává i na látku o švýcarských Alpách. Učebnice jsou dost staré a učitel se nás ptá, zda Švýcarsko vypadá stále tak, jak je v nich popisováno. Jsou v létě krávy pořád ještě vyháněny na alpské louky? A jsou vrcholky hor pořád pod sněhem? Když vytáhneme barevné fotografie se zasněženými štíty podobnými těm, které jsou na černobílých obrázcích v učebnici, učitel se rozzáří.

Jeho manželka, která mu dělá asistentku, se na nás obrací s často kladenou otázkou: „Umíte jódlovat?“ To neumíme. Protože však víme, že amišové zpívají a jódlují výborně, prosíme, aby nám nějakou píseň zazpívali oni. Vyhovějí našemu přání a my fascinovaně nasloucháme zpěvu čtyřicetičlenného sboru. Pak učitel oznámí přestávku a posílá děti ven.

Učitelova žena nás nyní prosí, abychom jim něco zazpívali my. Známe několik lidových písní ve švýcarské němčině, a tak souhlasíme. Na školním hřišti se to rozkřikne a všechny děti jsou bleskově zpátky ve třídě. Stojíme před tabulí a zpíváme, jak nejlépe dovedeme.

Později přijímáme pozvání na oběd k jedné dvanáctičlenné amišské rodině. Sedíme u dlouhého dřevěného stolu, na kterém je plno dobrých věcí — bramborová kaše, šunka, kukuřice, chléb, sýr, zelenina, sladké pečivo a jiné zákusky. Před jídlem se každý člen rodiny v duchu pomodlí. Během oběda si povídáme o Švýcarsku, zemi jejich předků, a oni nám vyprávějí něco o svém životě na farmě. Děti si u jídla šeptají a chichotají se. Když všichni dojedí, následuje druhá modlitba, a to je zároveň signál, že děti smějí odejít od stolu — ale ne proto, aby si hrály. Každé dítě má totiž nějaký úkol. Je třeba sklidit ze stolu, načerpat a ohřát vodu a umýt nádobí.

Zatímco děti jdou mýt nádobí, rodiče nás zvou do obývacího pokoje. Není tam pohovka, nicméně dřevěná houpací křesla, do kterých nás usazují, jsou pohodlná. Hostitelé vyndají ze skříně starou německou Bibli a — jak je v domácnosti amišů zvykem — rozproudí se živý rozhovor o duchovních věcech. Jaký záměr má Jehova Bůh se zemí a s lidstvem? Co měl Ježíš na mysli, když řekl, že mírní lidé zdědí zemi? Skutečně má Bůh v úmyslu mučit ničemné lidi navždy v ohnivém pekle? A kdo dnes plní Ježíšův příkaz, aby se dobrá zpráva kázala po celé obydlené zemi? Rozmlouvat o těchto a mnoha dalších otázkách s duchovně uvažujícími lidmi, kteří mají v ruce svou Bibli, nám přináší velké potěšení.

Dnes na tuto výpravu do minulosti velmi rádi vzpomínáme. Byla plná nádherných zážitků. Doufáme, že díky těmto setkáním a rozhovorům ve švýcarské němčině mnoho lidí časem získá přesné poznání pravdy z Božího Slova, Bible, a modlíme se o to.