O PASTÝŘÍCH jsou v Bibli, od 1. Mojžíšovy do Zjevení, desítky zmínek. (1. Mojžíšova 4:2; Zjevení 12:5) K pastýřům patřili takoví význační muži jako Abraham, Mojžíš nebo král David. David ve svých žalmech krásně popsal práci dobrého pastýře. A v žalmu, který je připisován Asafovi, je David označen jako pastýř Božího starověkého lidu. (Žalm 78:70–72)

Pastevectví bylo nepostradatelným povoláním i pro život lidí v Ježíšově době. Sám Ježíš o sobě řekl, že je „znamenitý pastýř“, a často se odkazoval na vlastnosti dobrého pastýře, když předával důležité poučení. (Jan 10:2–4, 11) K pastýři je přirovnán i všemohoucí Bůh Jehova. (Žalm 23:1–4; Izajáš 40:10, 11)

O jaká zvířata se pastýři starali? Co jejich práce zahrnovala? A co se od těchto tvrdě pracujících lidí můžeme naučit?

Pastýři ve starověkém Izraeli se pravděpodobně starali mezi jinými o karakulské ovce, které mají velký tučný ocas a hustou srst. Berani tohoto druhu mají rohy, zatímco bahnice nikoli. Jsou to poddajná zvířata, která se dají snadno vést a jsou zcela vydána  napospas prostředí, ve kterém žijí, a predátorům.

Pastýři se také starali o kozy. Ty byly buď celé černé, nebo hnědé. Jejich dlouhé plandající uši se snadno potrhaly o trnité keře, když kozy šplhaly po skalnatých úbočích a pásly se v křovinách.

Pastýři museli ovce i kozy soustavně učit poslušnosti. I tak se dobří pastýři ke svěřeným zvířatům chovali jemně — dokonce jim dávali jména a zvířata na ně slyšela. (Jan 10:14, 16)

Na jaře pastýř každý den vyvedl stádo z ohrady, která byla blízko jeho domu, aby si ovce pochutnaly na čerstvé šťavnaté trávě na pastvinách nedaleko vesnice. V tomto období se stáda rozrůstala, protože se rodila nová jehňata a kůzlata. Dělníci také stříhali ovcím zimní srst a to byla příležitost k oslavám.

Vesničan měl možná jen několik ovcí, a tak si najmul pastýře, který je přidal ke stádu, o které se staral. O najatých pastýřích se ale vědělo, že o cizí zvířata nepečují tak dobře jako o svá vlastní. (Jan 10:12, 13)

Když se sklidila úroda na polích u vesnice, pastýř nechal ovce pást na nových výhoncích a na obilí, které zůstalo mezi strniskem. S příchodem letního horka pastýři přestěhovali stáda na chladnější pastviny položené výš, kde zůstali celé dny. Nechávali pást ovce na prudkých travnatých svazích a za noci nechráněné stádo hlídali. Někdy pastýř nahnal stádo na noc do jeskyně, kde bylo v bezpečí před šakaly a hyenami. Když za tmy křik hyeny stádo vystrašil, pastýř ho konejšivým hlasem uklidnil.

Vždy večer pastýř ovce přepočítal a prohlédl. Ráno na ně zavolal a stádo ho následovalo k pastvinám. (Jan 10:3, 4) V poledne šel pastýř s ovcemi k tůňkám s chladnou vodou, aby je napojil. Když tůňky vyschly, vedl je ke studni, kde pro ně vodu načerpal.

Ke konci období sucha pastýři často hnali svá stáda na pláně a do údolí blízko pobřeží. Když začaly studené deště, odvedli je zpátky domů a před zimou ustájili. Jinak by stáda mohla venku za prudkých dešťů, krupobití,  nebo když padal sníh, uhynout. Od listopadu až do příchodu jara pastýři stáda nechávali uvnitř.

Pastýřovo oblečení bylo jednoduché, ale odolné. Před deštěm a za mrazivých nocí ho chránil plášť z ovčího rouna s kožíškem uvnitř. Na těle nosil dlouhou halenu. Na nohou měl sandály, díky kterým se neporanil o ostrá skaliska nebo trny, a kolem hlavy si omotal pruh látky utkané z vlny.

K pastýřově výbavě obvykle patřila mošna neboli kožený vak, ve kterém měl potraviny jako chléb, olivy, sušené ovoce a sýr. Nosil s sebou hrůzu nahánějící kyj, často asi metr dlouhý, s kousky břidlice vsazenými do jeho baňatého konce a nůž. Měl také hůl, o kterou se opíral za chůze nebo když stoupal do kopce, nádobu s vodou a skládací kožené vědro k čerpání vody z hlubokých studní. Nezbytný byl i prak, kterým vrhal kameny nedaleko zatoulaných ovcí či koz, aby je zahnal zpátky do stáda, nebo po divokých zvířatech slídících kolem. Míval u sebe také píšťalu z rákosu, na kterou hrál jen tak pro zábavu nebo aby uklidnil stádo.

Zvířata pastýři na oplátku za jeho péči poskytovala prostředky k životu, jako bylo mléko a maso. Vlna a kůže byly používány při výměnném obchodu nebo k výrobě oblečení a nádob. Z kozí srsti se spřádaly látky a jak ovce, tak kozy byly využívány pro oběti.

Dobří pastýři byli pracovití, spolehliví a odvážní. Dokonce byli ochotní riskovat svůj život, aby ochránili stádo. (1. Samuelova 17:34–36)

Není divu, že Ježíš a jeho učedníci dávali pastýře za příklad křesťanským starším. (Jan 21:15–17; Skutky 20:28) Podobně jako dobří pastýři v biblických dobách, křesťanští starší se dnes snaží uplatňovat následující vybídku: „Paste Boží stádo, které je ve vaší péči, ne z donucení, ale ochotně; ani ne z lásky k nečestnému zisku, ale dychtivě.“ (1. Petra 5:2)