Narodil jsem se v maďarském městě Székesfehérvár, které má bohatou, přes 1 000 let starou historii. Pořád si ale pamatuju, jaké hrozné stopy tam zanechala druhá světová válka.

Když jsem byl malý, vychovávali mě prarodiče. S láskou na ně vzpomínám, hlavně na babičku Elisabeth, která mi vštípila silnou víru v Boha. Od tří let jsem s ní každý večer odříkával Otčenáš. Ale skoro až do třiceti jsem slovům této modlitby nerozuměl.

Prarodiče se o mě starali proto, že maminka s tatínkem ve dne v noci pracovali, aby našetřili peníze na pěkný dům. Každou druhou sobotu se ale celá rodina sešla u jídla. Těchto chvil, kdy jsme byli všichni pohromadě, jsem si hodně vážil.

V roce 1958 se rodičům jejich sen splnil. Koupili si dům a já jsem byl radostí bez sebe, že můžu konečně bydlet s nimi. O šest měsíců později se ale moje štěstí najednou rozplynulo. Tatínek zemřel na rakovinu.

Byl jsem otřesený. Vzpomínám si, jak jsem se modlil: „Bože, prosil jsem tě, abys zachránil mého tatínka. Potřebuju ho. Proč jsi mě nevyslyšel?“ Zoufale jsem toužil vědět, kde tatínek je. Říkal jsem si: Šel do nebe? Nebo přestal navždy existovat? Záviděl jsem jiným dětem, které tátu měly.

Hodně let jsem skoro každý den chodil na hřbitov. Klečel jsem tam u jeho hrobu a modlil se: „Bože, prosím, kde je můj tatínek?“ Také jsem se modlil, aby mi Bůh pomohl pochopit, co je smyslem života.

Ve třinácti letech jsem se rozhodl, že se naučím německy. Myslel jsem si, že v tom obrovském množství bohaté německé literatury možná najdu odpovědi na své  otázky. V roce 1967 jsem začal studovat ve městě Jena ve východním Německu. Přečetl jsem spoustu knih od německých filozofů, hlavně od těch, kteří psali o smyslu lidské existence. I když jsem našel zajímavé myšlenky, žádné mě úplně neuspokojily. Modlil jsem se proto dál.

V roce 1970 jsem se vrátil do Maďarska, kde jsem poznal svou budoucí manželku Rose. V té době bylo Maďarsko komunistickou zemí. Krátce po svatbě jsme utekli do Rakouska. Měli jsme totiž v plánu emigrovat do Sydney v Austrálii, kde žil můj strýc.

V Rakousku jsem brzy našel práci. Jednou mi kolega řekl, že na všechny své otázky najdu odpověď v Bibli a dal mi pár knih, které o ní pojednávaly. Přečetl jsem je jedním dechem a chtěl se dozvědět víc. Napsal jsem proto svědkům Jehovovým, kteří ty knihy vydali, a požádal o další.

V den prvního výročí naší svatby k nám přišel jeden mladý svědek. Přinesl publikace, o které jsem si napsal, a nabídl mi, že mi pomůže poznat Bibli. Přijal jsem to. Chtěl jsem se toho dozvědět co nejvíc, a tak jsme studovali dvakrát týdně, vždycky asi čtyři hodiny.

Z toho, co mě svědkové učili, jsem byl nadšený. Když mi v mojí maďarské Bibli ukázali Boží jméno, Jehova, nemohl jsem uvěřit svým očím. Za celých 27 let, kdy jsem chodil do kostela, jsem ho neslyšel ani jednou. Zaujalo mě, že v Bibli jsou jasné a logické odpovědi na mé otázky. Například jsem se dozvěděl, že mrtví o ničem nevědí, že jakoby tvrdě spí. (Kazatel 9:5, 10; Jan 11:11–15) Také jsem se dozvěděl o biblickém slibu, že přijde nový svět, kde už lidé nebudou umírat. (Zjevení 21:3, 4) Věřím, že se znovu setkám se svým tatínkem, protože Bůh bude v novém světě křísit mrtvé. (Skutky 24:15)

Do studia Bible se s chutí pustila i Rose. Dělali jsme rychlé pokroky a studijní publikaci jsme probrali za pouhé dva měsíce! Chodili jsme na všechna shromáždění, která svědkové pořádali v sále Království. Hluboce na nás zapůsobila jejich láska, vstřícnost a jednota. (Jan 13:34, 35)

V roce 1976 jsme s Rose dostali povolení ke vstupu do Austrálie. Okamžitě jsme tam vyhledali svědky Jehovovy a hned jsme se mezi nimi cítili jako doma. Sami jsme se stali svědky v roce 1978.

Konečně jsem našel odpovědi na otázky, které mi tak dlouho vrtaly hlavou. Také jsem si vytvořil blízký vztah k Bohu Jehovovi a díky tomu jsem našel toho nejlepšího Otce, jakého si člověk dokáže představit. (Jakub 4:8) A hodně pro mě znamená i to, že se v novém světě můžu znovu setkat se svým tatínkem. (Jan 5:28, 29)

V roce 1989 jsme se s Rose rozhodli, že se vrátíme do Maďarska, abychom mohli o své víře říct rodině, přátelům i dalším lidem. Vážíme si toho, že jsme pomohli poznat Bibli stovkám lidí. Víc než 70 z nich začalo sloužit Jehovovi, včetně mé milované maminky.

Sedmnáct let jsem se modlil, abych našel odpovědi na své otázky. Uplynulo dalších 39 let a já se pořád modlím. Teď ale říkám: „Děkuju ti, můj drahý nebeský Otče, že jsi vyslyšel mé modlitby z dětství.“