KE KONCI 80. let měl Strážnou věž pouze bratr, který studium vedl, a obvykle byla ručně opsaná. Navrhla jsem jednomu ze starších, Genadiji Gudadzeovi, abychom zkusili časopisy tisknout.

Bratři v té době používali pouze po domácku vyrobený cyklostyl, na kterém se dalo vytisknout jen malé množství publikací. Aby bylo možné tisknout časopisy pravidelně, potřebovali jsme lepší cyklostyl, zkušeného písaře, psací stroj a stálý přísun rozmnožovacích blan. Veškeré tiskařské vybavení, dokonce i papír, ale bylo evidované státem a dohlížely na to zvláštní bezpečnostní služby.

Psací stroj jsem sehnala přes jednoho kolegu. Měl přístup k vyřazenému vybavení, které už nebylo ve státní evidenci. Moje sestra byla písařka, a tak nám mohla pomoct. Bratři sestavili nový cyklostyl a našli místo, kde mohli nakupovat  blány. Všechno se podařilo a brzy jsme měli první tištěné vydání Strážné věže v gruzínštině.

Pak ale nastal problém. Jednoho dne mi Genadij řekl, že blány musíme začít nakupovat jinde. Věděl o státním úřadu, kde jich měli plné krabice, ale sám je koupit nemohl, protože ho úřady sledovaly. Jak se k nim dostat? Dokola jsem mu opakovala, že to je nemožné. On mi na to ale řekl: „Přestaň říkat, že to je nemožné. ‚U Boha je možné všechno.‘“ (Mat. 19:26)

Když jsem do toho úřadu druhý den šla, byla jsem velmi nervózní, a tak jsem stále myslela na to, co mi Genadij řekl. Díky Jehovovi jsem narazila na přátelskou písařku, která byla ochotná předat moji žádost vedoucímu kanceláře. Byl to její manžel. Zanedlouho jsem tam pravidelně nakupovala blány a s dodávkami už nikdy nebyl problém.