Válka skončila v roce 1945, ale život po válce byl těžký. Byli jsme Němci, a proto nás vyhostili z Československa do Německa. Města tam byla v troskách a byla tam velká bída. Někdy musely tety celou noc stát ve frontě, jen aby dostaly trochu jídla. Občas jsme chodili do lesa na ostružiny a na houby, které jsme pak vyměňovali za chleba. Příděly jídla byly tak malé, že lidé kradli domácí mazlíčky, aby se najedli. Často jsme chodili spát hladoví.

 Babička s dědou byli katolíci, ale Bibli jsme neměli. Místní kněz ji dědovi odmítl prodat a řekl, že členům církve stačí jenom chodit na mši. A tak děda nenašel odpovědi na svoje otázky, které se týkaly Boha.

 Když mi bylo sedm, přišly k nám domů dvě ženy, které patřily ke svědkům Jehovovým. Pomocí Bible odpověděly dědovi na jeho otázky ohledně Trojice, pekla a stavu mrtvých. Dědovi se odpovědi z Bible líbily a přišly mu jasné a logické. Byl přesvědčený, že našel pravdu. Jedni manželé pak začali s celou naší rodinou studovat Bibli.

 Už jako malá holka jsem si Jehovu zamilovala. Ráda jsem si četla články o misionářích, kteří sloužili Jehovovi ve vzdálených zemích. Říkala jsem si: Jak se tam asi žije? Jaké to je kázat lidem, kteří o Jehovovi nikdy neslyšeli?

 Ve dvanácti jsem se rozhodla, že chci být misionářkou a začala jsem na tom pracovat. Nejdřív jsem se stala zvěstovatelkou a s nadšením jsem se pustila do kazatelské služby. Pokřtěná jsem byla 12. prosince 1954 a později jsem se přihlásila do průkopnické služby. To byl další krok na cestě k mému cíli.

 Věděla jsem, že škola Gilead, kterou studují budoucí misionáři, probíhá v angličtině, a tak jsem se potřebovala tenhle jazyk pořádně naučit. Napadlo mě, že by mi pomohlo povídat si s americkými vojáky, kteří tehdy v Německu byli. Jednou jsem k jednomu přišla a řekla mu: „Já jsem Kristus.“ Mile se na mě podíval a řekl: „Asi jste chtěla říct, že jste křesťanka.“ Ještě jsem anglicky neuměla tak dobře, jak jsem si myslela.

 Když mi bylo něco přes 20, přestěhovala jsem se do Anglie. Každé dopoledne jsem jedné rodině svědků hlídala děti a odpoledne jsem chodila do služby dům od domu. To byla skvělá příležitost procvičovat si angličtinu. Po roce v Anglii jsem se hodně zlepšila.

 Vrátila jsem se do Německa a v říjnu 1966 jsem začala sloužit jako zvláštní průkopnice v Mechernichu. Ale lidé tam na dobrou zprávu nereagovali a byli chladní stejně jako místní počasí. Nikdy nás nepozvali dál, dokonce ani když venku mrzlo. Často jsem Jehovu prosila: „Jestli někdy budu moct sloužit jako misionářka, pošli mě prosím někam, kde bude teplo.“

 Ve zvláštní průkopnické jsem sloužila sotva pár měsíců a Jehova mi dal to, po čem jsem tolik toužila. Dostala jsem pozvánku do 44. třídy školy Gilead, která končila 10. září 1967. Mým novým působištěm se stala Nikaragua, krásná tropická země ve Střední Americe. Jela jsem tam s dalšími třemi sestrami. Misionáři, kteří tam už byli, nás moc hezky přivítali. Připadala jsem si jako apoštol Pavel, který, když se setkal s bratry, „poděkoval Bohu a sebral odvahu“. (Skutky 28:15)

 Bratři mě poslali sloužit do klidného městečka León. Rozhodla jsem se, že se musím co nejrychleji naučit španělsky. I když jsem se dva měsíce učila 11 hodin denně, pořád jsem se španělštinou bojovala.

 Vzpomínám si, jak mi jedna žena ve službě nabídla fresco. V Nikaragui tak říkají ovocné šťávě. Myslela jsem, že jsem jí řekla, že můžu pít jenom filtrovanou vodu. Ta žena ale vypadala zmateně. Za pár dní jsem zjistila, že jsem jí řekla, že můžu pít jenom svěcenou vodu. Naštěstí jsem se ve španělštině časem zlepšila.

 Často jsem studovala Bibli s celými rodinami. V Leónu bylo bezpečno, a tak jsem na studia ráda chodila večer. Někdy jsme končili až v deset hodin. Skoro všechny ve městě jsem znala jménem. Cestou domů jsem vždycky prohodila pár slov s přátelskými sousedy, kteří sedávali v houpacích křeslech před domem a užívali si večerní chládek.

 V Leónu jsem pomohla poznat pravdu několika lidem. Mezi nimi byla i Nubia, máma osmi malých kluků. Studovaly jsme spolu do roku 1976, kdy mě bratři poslali sloužit do Managuy. Dalších 18 let jsem o Nubii ani jejích dětech neměla žádné zprávy. Pak jsem jednou jela do Leónu na sjezd a během přestávky mě obklopila skupinka mladých mužů. Byly to Nubiiny děti! Měla jsem obrovskou radost, že Nubia vychovala svoje syny v pravdě.

 Koncem 70. let probíhaly v Nikaragui velké společenské a politické změny a vypukly nepokoje. Dál jsme kázali, jak to jen šlo. Sloužila jsem v Masaye, na jih od hlavního města. Hlučné demonstrace a pouliční výtržnosti byly na denním pořádku. Jednou jsme si při shromáždění museli všichni lehnout na podlahu, protože u sálu došlo k přestřelce mezi sandinisty a vládními vojáky. a

 Jindy jsem ve službě narazila na maskovaného sandinistu, který střílel na vládního vojáka. Snažila jsem se utéct, ale objevili se další maskovaní muži. Zaběhla jsem za roh, ale nebylo kam se schovat. Vládní vrtulníky začaly ostřelovat ulice. U jednoho domu se najednou otevřely dveře a nějaký muž mě vtáhl dovnitř. Měla jsem pocit, že mě Jehova zachránil.

 V Masaye jsem sloužila do 20. března 1982. Na ten den nikdy nezapomenu. Ráno jsme se s ostatními pěti misionáři chystali snídat, když vtom se u misionářského domova objevila skupina sandinistů se samopaly. Vtrhli do jídelny a jeden z nich nám nařídil: „Půjdete s námi. Máte hodinu na to, abyste si každý sbalil jeden kufr!“

 Vojáci nás dovezli na farmu, kde nás drželi několik hodin. Mě a další tři misionáře naložili do malého autobusu. Odvezli nás na hranice s Kostarikou a vyhostili ze země. Celkem bylo deportováno 21 misionářů.

 Bratři v Kostarice se o nás postarali a další den jsme odjeli do pobočky v San José. Dlouho jsme tam ale nezůstali. O deset dní později už bylo osm z nás na cestě do Hondurasu.

 V Hondurasu mě bratři poslali do Tegucigalpy. Když jsem přijela, byl tam jenom jeden sbor. A když jsem po 33 letech odjížděla, už jich bylo osm. Během těch let ale v Tegucigalpě hodně vzrostla kriminalita. Hodně se tam kradlo a několikrát mě přepadli. Taky tam byly gangy, které od lidí vybíraly peníze. Říkali tomu „válečná daň“. Vždycky jsem jim řekla: „Mám něco mnohem cennějšího než peníze.“ A dala jsem jim leták nebo časopis. Pokaždé mě pustili.

 Většina lidí v Tegucigalpě ale byla milá a příjemná a některým z nich jsem pomohla poznat pravdu. Vzpomínám si například na Betty, která při studiu dělala hezké pokroky, ale pak mi jednoho dne řekla, že chce vstoupit do evangelické církve. Byla jsem zklamaná, ale za dva roky Betty z církve odešla a začaly jsme spolu znovu studovat. Co ji k tomu vedlo? Chyběla jí opravdová láska, kterou mezi svědky cítila. (Jan 13:34, 35) Řekla mi: „Na vašich shromážděních se ke všem chováte přátelsky bez ohledu na to, jestli jsou bohatí nebo chudí. Jste prostě jiní.“ Za čas se Betty dala pokřtít.

 Misionářský domov v Tegucigalpě byl v roce 2014 zrušen a já jsem se přestěhovala do Panamy. Bydlím teď v misionářském domově se čtyřmi dalšími misionáři, kteří strávili ve službě mnoho let.

 V misionářské službě jsem už 55 let. Poslední dobou mám zdravotní problémy, a tak toho už nemůžu dělat tolik co dřív. Jehova mi ale pomáhá, abych o něm dál mohla mluvit s druhými.

 Ve svém životě jsem se samozřejmě mohla věnovat něčemu úplně jinému. O hodně bych ale přišla! Mám přes 50 duchovních dětí, kterým jsem pomohla poznat pravdu, a spoustu dalších přátel. Kromě téhle velké „rodiny“, mám ještě milovanou tetu Steffi, která žije v Německu a je mi velkou oporou.

 I když jsem zůstala svobodná, nikdy jsem se necítila sama. Jehova byl vždycky se mnou. Našla jsem si taky úžasné přátele, třeba Marguerite Fosterovou. Jako misionářky jsme spolu sloužily 17 let. Hodně jsme toho zažily a pořád jsme dobré kamarádky. (Přísloví 18:24)

 Mám velkou radost, že jsem si vybrala tu nejlepší životní cestu – naplno jsem sloužila Jehovovi. Splnila jsem si svůj dětský sen a zažila jsem při tom spoustu úžasných věcí. Jsem opravdu šťastná a těším se, že budu sloužit Jehovovi věčně.