Mnohé pozorovatele udivuje ochota dobrovolníků na stavebním projektu ve Warwicku ve státě New York. Ředitel firmy, která tam instalovala výtahy, řekl jednomu pracovníkovi: „Váš tým podává úžasné výkony. V dnešní době lidé obvykle nevěnují svůj čas dobrovolné práci.“

Když on i další lidé slyšeli, že se na výstavbě světového ústřední svědků Jehovových ve Warwicku podílejí především dobrovolníci, představovali si místní svědky pracující pouze o víkendech. Žasli, když se setkali s lidmi, kteří opustili svou práci a přijeli ze všech částí Spojených států, aby pracovali na projektu několik měsíců nebo i let.

Do konce roku 2015 pracovalo na stavbě spolu se členy rodiny betel ve Spojených státech asi 23 000 dobrovolníků z řad svědků Jehovových. Aby mohla být stavba včas dokončena, pomáhalo na ní také 750 pracovníků, kteří nejsou svědkové. Na mnoho z nich udělala úzká spolupráce se svědky hluboký dojem.

Manažer společnosti, která vyrábí okenní a stěnové systémy, napsal: „Každý z naší společnosti, kdo byl do tohoto projektu zapojen, žasl nad chováním těch, se kterými přišel do kontaktu. Mnoho z nás chtělo právě proto na projektu spolupracovat.“

Jiná společnost zajišťovala pracovníky pro výstavbu nadzemních částí obytných budov. Tři z jejích zaměstnanců se rozhodli zůstat ve Warwicku i přesto, že zde jejich firma už zakázku dokončila. Dali výpověď a připojili se k jiné společnosti, která na stavbě ještě pracovala.

Křesťanské vlastnosti, které svědkové projevují, měly na některé pracovníky pozitivní vliv. Jeden muž byl zaměstnaný ve firmě, která na stavbě pokládala základy. Po několika měsících si jeho manželka všimla výrazné změny v jeho chování a mluvě. Spokojeně řekla: „Já ho vůbec nepoznávám.“

Mezi svědky, kteří na stavbě pracovali, bylo hodně žen. Nejenže jezdily s autobusy, uklízely a dělaly kancelářskou práci, ale také řídily dopravu, obsluhovaly těžkou techniku, spojovaly optické kabely, izolovaly potrubí, montovaly sádrokartonové desky, dělaly instalatérské práce a lily beton. Pracovaly opravdu tvrdě.

Jeden pokrývač, který nepatří ke svědkům Jehovovým, si všiml, že cestou od autobusů se někteří manželé se svými manželkami drží za ruce. To na něj zapůsobilo. Taky viděl, jak ženy na projektu neúnavně pracují. „Člověk by čekal, že manželky budou své manžely jen doprovázet,“ řekl. „Ale když dojde na práci, umí za ni vzít! Pracoval jsem na stavbách po celém New Yorku, ale nikdy jsem neviděl nic podobného.“

Zima na přelomu roku 2014 a 2015 byla neobvykle drsná. Bylo lákavé zůstat doma, spíš než pracovat celý den na mrazu. Jeremy, svědek, který dělal stavební dozor, vzpomíná: „Při zvlášť chladných dnech se mě pracovník jedné firmy, který dohlížel na pokládání základů, občas zeptal: ‚Budou vaše ženy zítra pracovat?‘

Bylo najato víc než 35 řidičů autobusů, kteří dobrovolníky vozili z místa jejich ubytování do Warwicku a zpátky.

Jednou se řidič před odjezdem postavil a otočil k cestujícím. Řekl: „Vás svědky vozím moc rád. Napište prosím e-mail mému šéfovi, aby mě na téhle trase nechal. Tolik jsem se od vás naučil o Bibli. Než jsem vás potkal, neznal jsem Boží jméno ani jsem nevěděl, že na zemi bude ráj. Taky už se nebojím smrti. Být s vámi je skvělý zážitek. Hned jak budu mít volno z práce, uvidíte mě v sále Království.“

Damiana, která je svědkem Jehovovým a pracovala ve Warwicku, vzpomíná: „Jednou jsme nastoupili do autobusu a řidič oznámil, že nám chce něco říct. Prý už mezi našimi areály ve státě New York dopravoval 4 000 svědků. Řekl nám: ‚Každý člověk má svá specifika, ale vy ty rozdíly překonáváte a pracujete bok po boku. To je úžasná věc.‘ Taky řekl, že si s námi moc rád povídá.

Potom co domluvil, se jedna cestující zeptala: ‚Líbí se vám, když zpíváme?‘

Srdečně se zasmál a odpověděl: ‚Jasně! Co takhle začít se sto třicet čtyřkou?‘“ a