Některým lidem trvá dlouhou dobu, než se ze svých trpkých zkušeností poučí. A já jsem byl jedním z nich. Narodil jsem se a vyrůstal v Barceloně, druhém největším španělském městě. Naše rodina žila ve čtvrti Somorrostro, která zabírala velkou část městské pláže. Somorrostro bylo známé zločinností a prodejem drog.

 Rodiče měli devět dětí a já jsem byl nejstarší. Protože jsme byli hodně chudí, otec mě poslal, abych pracoval jako sběrač míčků v místním tenisovém klubu. Bylo mi deset let a pracoval jsem deset hodin denně. Na rozdíl od většiny dětí v mém věku jsem proto nemohl chodit do školy. Když mi bylo 14, začal jsem pracovat v továrně na zpracování kovů.

 V roce 1975 mě povolali na vojnu, která byla ve Španělsku povinná. Chtěl jsem zažít nějaké dobrodružství, a tak jsem se přihlásil ke španělské cizinecké legii v Melille, španělské enklávě na severu Afriky. Tam mě pohltil odporný svět drog a alkoholu.

 Když jsem odešel z legie, vrátil jsem se do Barcelony a založil gang. Ukradli jsme všechno, co nám přišlo pod ruku. Pak jsme to prodali, abychom měli na drogy. Začal jsem brát LSD a amfetamin a propadl jsem sebezničujícímu životnímu stylu plnému alkoholu, hazardu a sexu. Byl jsem čím dál víc násilnický. Vždycky jsem u sebe nosil nůž, sekeru nebo mačetu a neváhal bych je použít, kdyby to bylo potřeba.

 Jednou náš gang ukradl auto a honila nás policie. Vypadalo to jako scéna z nějakého filmu. Ujeli jsme asi 30 kilometrů a pak na nás policie začala střílet. Nakonec jsme nabourali a utekli odtamtud. Když to zjistil otec, pochopitelně mě vyhodil z domu.

 Následujících pět let jsem žil na ulici. Spal jsem na zápražích, v nákladních autech, na lavičkách v parku a na hřbitovech. Jednu dobu jsem dokonce přespával v jeskyni. Neměl jsem pro co žít a přišlo mi, že je úplně jedno, jestli jsem naživu nebo ne. Vzpomínám, jak jsem si pod vlivem drog pořezal zápěstí a ruce. Dodnes mi zůstaly jizvy.

 Když mi bylo 28, přišla za mnou maminka a poprosila mě, abych se vrátil domů. Souhlasil jsem a slíbil jí, že si dám život do pořádku. Ale trvalo ještě nějakou dobu, než jsem svůj slib splnil.

 Jedno odpoledne u nás zazvonili svědkové Jehovovi. Když jsem poslouchal, co říkají, otec zevnitř zařval, že je mám vyhodit. Nikdy jsem neměl rád příkazy, a tak jsem ho ignoroval. Nabídli mi tři knížky a já je rád přijal. Zeptal jsem se jich, kde se svědkové scházejí, a po několika dnech jsem se objevil před sálem Království.

 První věcí, které jsem si všiml, bylo, jak jsou všichni pěkně oblečení. Moje oblečení bylo dost ošuntělé a měl jsem dlouhé vlasy a neupravené vousy. Bylo jasné, že nezapadám, a tak jsem zůstal před sálem. K mému překvapení jsem ale uviděl v obleku svého bývalého kamaráda a člena gangu. Později jsem zjistil, že Juan se před rokem stal svědkem Jehovovým. Jeho přítomnost mi dodala odvahu, abych vešel dovnitř a zúčastnil se programu. A to byl začátek mojí přeměny.

 Přijal jsem nabídku biblického studia a brzo jsem pochopil, že jestli se chci Bohu líbit, musím změnit svoji násilnickou povahu a skončit s nemravností. Nebylo to ale jednoduché. Zjistil jsem, že abych dělal Bohu Jehovovi radost, musím se přeměnit „předěláním své mysli“. (Římanům 12:2) Silně na mě zapůsobilo Boží milosrdenství. Přes všechny svoje chyby jsem cítil, že mi dává šanci začít znovu. To, co jsem se o Jehovovi dozvídal, mi pronikalo hluboko do srdce. Pomalu mi docházelo, že je tu Stvořitel, který se o mě zajímá. (1. Petra 5:6, 7)

 To byl pro mě impulz, abych začal dělat změny. Například když jsme během biblického studia probírali námět tabáku, řekl jsem si: Jestli Jehova chce, abych zůstal v každém ohledu čistý, pak tyhle cigarety musí pryč! (2. Korinťanům 7:1) A tak šly do popelnice.

 Taky jsem musel přestat brát drogy a prodávat je. To mě stálo o něco víc času a sil. Věděl jsem, že abych to dokázal, budu muset přerušit kontakt se svými kamarády. Jejich společnost mi vůbec nepomáhala dělat duchovní pokroky. Postupně jsem se ale začal víc spoléhat na Boha a na pomoc nových přátel ve sboru. Jejich láska a zájem byly něčím, co jsem nikdy předtím nezažil. Trvalo několik měsíců, než jsem konečně zvítězil nad drogami a oblékl si „novou osobnost“. Díky tomu jsem se mohl líbit Bohu. (Efezanům 4:24) V srpnu 1985 jsem se dal pokřtít jako svědek Jehovův.

 Bible mi vrátila chuť do života. Osvobodila mě od životního stylu, který ničil moje tělo i sebeúctu. Víc než 30 bývalých kamarádů zemřelo v mladém věku na AIDS nebo jinou nemoc, která souvisí s drogami. Jsem opravdu moc vděčný, že jsem se díky biblickým zásadám dokázal takovému tragickému konci vyhnout.

 Nože a sekery, které jsem s sebou nosil jako mladý násilník, jsou už věcí minulosti. Nikdy by mě nenapadlo, že budu jednoho dne místo nich nosit Bibli a pomáhat druhým poznat Boha. Dnes s manželkou věnujeme hodně času tomu, abychom Bibli přiblížili co nejvíc lidem.

 Moji rodiče se svědky Jehovovými nikdy nestali, ale vážili si toho, co mi studium Bible přineslo. Otec dokonce svědky obhajoval před kolegy v práci. Bylo mu jasné, že moje nová víra výrazně změnila můj život k lepšímu. Maminka často říkala, že jsem měl začít Bibli studovat dřív. A měla naprostou pravdu.

 Z vlastní zkušenosti můžu říct, že hledat uspokojení v drogách a nemorálním jednání je nesmyslné. Skutečné uspokojení jsem našel v tom, že pomáhám druhým poznat Bibli – knihu, která mi zachránila život.