Svého tréninkového partnera jsem zranil mnohem víc, než jsem čekal. Neúmyslně jsem ho kopl do nosu. Hrozně mě to mrzelo a začal jsem přemýšlet, jestli bych neměl s bojovým uměním skončit. Tenhle sport jsem miloval a věnoval jsem se mu celé roky. Proč mě najednou napadlo, že bych toho měl nechat? Nejdřív musím vysvětlit, jak jsem se k bojovým uměním vůbec dostal.

 Vyrůstal jsem v harmonické rodině nedaleko města Buffalo v americkém státě New York. Rodiče byli zbožní katolíci a já jsem chodil do katolických škol a ministroval jsem. Naši chtěli, abychom já i moje sestra v životě něčeho dosáhli. Když jsem měl dobré známky, mohl jsem se po škole věnovat sportu nebo chodit na brigády. Díky tomu jsem se brzy naučil, jak je důležitá sebekázeň.

 Když mi bylo 17, začal jsem se věnovat bojovým uměním. Roky jsem trénoval tři hodiny denně, šest dní v týdnu. Každý týden jsem hodiny trávil mentálním tréninkem a sledováním videí, abych se zlepšil. Bavilo mě cvičit se zavázanýma očima, dokonce i když jsem trénoval se zbraněmi. Dokázal jsem rozbít prkno nebo cihlu jedinou ranou ruky. Dostal jsem se mezi nejlepší sportovce a vyhrával jsem na soutěžích. Kolem bojových umění se točil celý můj život.

 Připadal jsem si úspěšný. Odpromoval jsem s červeným diplomem a pracoval jsem u významné firmy v oboru počítačových systémů. Využíval jsem firemní benefity, měl jsem přítelkyni a vlastní dům. Na první pohled vypadal můj život skvěle, ale trápila mě spousta otázek, na které jsem si nedokázal odpovědět.

 Abych našel odpovědi na své otázky, začal jsem dvakrát týdně chodit do kostela a modlit se k Bohu. Jednoho dne jsem se bavil s kamarádem a ten rozhovor mi změnil život. Zeptal jsem se ho: „Přemýšlel jsi někdy, proč jsme tady? Na světě je tolik problémů a nespravedlnosti!“ Řekl mi, že ho trápily podobné otázky a že na ně našel odpovědi v Bibli. Dal mi knihu Můžeš žít navždy v pozemském ráji. a Dozvěděl jsem se, že studuje Bibli se svědky Jehovovými. Nejdřív jsem váhal, jestli si tu knihu mám přečíst, protože jsem si myslel, že bych neměl číst náboženskou literaturu, která není z mojí církve. Touha najít odpovědi na mé otázky byla ale silnější, a tak jsem se rozhodl zjistit, jestli to, co učí svědkové, dává smysl.

 To, co jsem se z Bible dozvěděl, mě překvapilo. Zjistil jsem, že Bůh původně chtěl, aby lidé žili věčně v ráji na zemi, a že Boží záměr se nezměnil. (1. Mojžíšova 1:28) Ohromilo mě, když jsem viděl Boží jméno Jehova ve svém vlastním vydání Bible krále Jakuba. Uvědomil jsem si, že to je to jméno, o jehož posvěcení jsem se modlil, když jsem odříkával Otčenáš. (Žalm 83:18; Matouš 6:9) Také jsem konečně pochopil, proč Bůh zatím připouští, aby lidé trpěli. Všechno mi to najednou dávalo smysl. Byl jsem nadšený.

 Nikdy nezapomenu, jaké to bylo, když jsem začal chodit na shromáždění svědků Jehovových. Všichni tam byli moc milí a chtěli se se mnou seznámit. Na prvním shromáždění byla přednáška o tom, jaké modlitby Bůh vyslyší. Tohle téma mě zajímalo, protože jsem se modlil o pomoc. Pak jsem se zúčastnil slavnosti na připomínku Ježíšovy smrti. Na shromážděních mě fascinovalo, že i děti v Bibli hledaly verše, které se četly. Já jsem nejdřív verše hledat neuměl, ale svědkové mě to naučili.

 Čím déle jsem chodil na shromáždění, tím víc jsem oceňoval, jak kvalitní vyučování tam je. Na každém shromáždění jsem se toho hodně dozvěděl a vždycky jsem odcházel povzbuzený. Pak mi svědkové nabídli biblické studium.

 To, jak se svědkové Jehovovi chovali, se hodně lišilo od toho, na co jsem byl zvyklý ve své církvi. Viděl jsem, že jsou jednotní a upřímní a ze všech sil se snaží dělat to, co se líbí Bohu. Postupně jsem se přesvědčil, že mezi sebou mají lásku, která má být poznávacím znakem pravých křesťanů. (Jan 13:35)

 Čím víc jsem studoval Bibli, tím víc jsem chtěl žít podle biblických zásad, a tak jsem ve svém životě udělal řadu změn. Nedokázal jsem si ale představit, že bych se vzdal bojových umění. Trénink a soutěže jsem miloval. Když jsem to řekl svědkovi, který se mnou studoval Bibli, ujistil mě: „Prostě pokračuj ve studiu. Vím, že se nakonec rozhodneš správně.“ To bylo přesně to, co jsem potřeboval slyšet. Čím víc jsem studoval, tím víc jsem chtěl dělat radost Jehovovi.

 Zlomem pro mě byl okamžik, který jsem popsal v úvodu. Když jsem neúmyslně kopl svého tréninkového partnera do nosu, začal jsem vážně přemýšlet, jestli můžu být skutečným následovníkem Krista a zároveň se dál věnovat bojovým uměním. Z Izajáše 2:3, 4 jsem se dozvěděl, že ti, kdo poslouchají Jehovu, „se už nebudou učit bojovat“. A Ježíš své následovníky učil, že nemají používat násilí, ani když se setkají s nespravedlností. (Matouš 26:52) A tak jsem se sportem, který jsem tolik miloval, skončil.

 Pak jsem se rozhodl řídit se biblickou radou: „Spíš se cvič v oddanosti Bohu.“ (1. Timoteovi 4:7) Všechen čas a úsilí, které jsem dřív věnoval bojovým uměním, jsem začal věnovat duchovním činnostem. Moje přítelkyně nesouhlasila s tím, co jsem se z Bible učil, a tak jsme se rozešli. Dne 24. ledna 1987 jsem se dal pokřtít jako svědek Jehovův. Krátce na to jsem se naplno pustil do evangelizační činnosti. Začal jsem trávit hodně času tím, že jsem učil druhé lidi o Bibli, a pokračuju v tom dodnes. Nějakou dobu jsem také sloužil ve světovém ústředí svědků Jehovových v New Yorku.

 Poznal jsem pravdu o Bohu a díky tomu jsem našel to, co mi v životě chybělo. Už necítím prázdnotu. Mám smysl života, skutečnou naději do budoucnosti, a jsem opravdu šťastný. Pořád pravidelně cvičím, ale už to pro mě není to nejdůležitější v životě. Tím nejdůležitějším se pro mě stala služba Jehovovi.

 Když jsem dělal bojová umění, byl jsem pořád ve střehu a všímal si lidí kolem sebe, abych byl připravený se bránit, kdyby na mě zaútočili. Teď si také všímám lidí kolem sebe, ale z jiného důvodu – abych jim pomohl. Díky Bibli jsem se naučil myslet na druhé a se svou milovanou ženou Brendou mám hezký vztah.

 Žil jsem pro bojová umění. Vyměnil jsem je ale za něco lepšího. Jak říká Bible: „Tělesné cvičení je totiž užitečné jen k něčemu, ale oddanost Bohu je užitečná ke všemu, protože je příslibem dobrých věcí pro život dnes i v budoucnosti.“ (1. Timoteovi 4:8)